Co můžete očekávat od druhého a třetího sezení psychoterapie

Co se skutečně děje po prvním sezení?

První sezení je často plné nervozity. Přijdeš, aby ses ujistil, že terapeut je ten správný, že se můžeš otevřít, že to nebude jako rozhovor s přítelem nebo lékařem. Ale co potom? Když přijdeš na druhé sezení, necítíš se tak ztraceně. Ale možná se cítíš jinak - jako bys měl víc otázek než odpovědí. A to je normální.

Neexistuje žádný šablonový scénář, jak probíhá druhé nebo třetí sezení. Každý člověk přichází s jinými zkušenostmi, jiným tlakem, jinými emocemi. Někdo přijde s pocitem, že mu terapie pomohla už po prvním setkání. Jiný se cítí ještě hůř než předtím. A obě tyto reakce jsou správné. Terapie není lék, který začne působit hned. Je to proces, který se děje v tichosti, mezi sezeními, kdy tvoje mozek a srdce zpracovávají to, co jsi řekl.

Co se stane na druhém sezení?

Druhé sezení je jako návrat domů - ale domů, kde se něco změnilo. Možná jsi celý den přemýšlel o tom, co jsi řekl terapeutovi. Možná jsi si všiml, že se ti opakují určité myšlenky, že tě něco trápí více než předtím. Nebo se naopak cítíš klidněji, jako bys měl trochu více prostoru ve své hlavě.

Terapeut se neptá: „Co jsi dělal od našeho posledního setkání?“ Ale ptá se: „Co se ti dělo?“ Je to rozdíl. Nejde o to, jestli jsi dělal cvičení, které ti navrhl. Jde o to, jestli jsi si všiml, že když tě někdo kritizuje, těžko odoláš a začneš se omlouvat. Nebo že když se necítíš dobře, přestaneš mluvit s přáteli, a to ti dělá ještě hůř.

Tady začíná práce na vzorcích. Ne na tom, co jsi udělal špatně, ale na tom, jak se ti to opakuje. A to je důležité. Tyto vzorce nejsou tvoje chyba. Jsou to způsoby, jak jsi se naučil přežít. Možná jsi se jako dítě naučil mlčet, když tě rodiče kritizovali. Nebo jsi se naučil být vždycky v pořádku, aby tě někdo neopustil. Teď, v dospělosti, ti ty vzorce překážejí. A terapeut ti pomáhá je vidět.

Třetí sezení: Když se začíná otvírat hlubší vrstva

Třetí sezení je často ten moment, kdy se něco změní - ne nutně větší změna, ale změna v kvalitě. Už nejde jen o to, co se děje teď. Začínáš hledat, proč se to děje právě teď. Proč právě teď tě to bolí? Proč právě teď se cítíš tak osaměle?

Tady terapeut neříká: „Zkus to jinak.“ Ale ptá se: „Co by se stalo, kdyby jsi to neudělal tak, jak děláš?“ A to je jiná otázka. Neříká ti, co máš dělat. Pomáhá ti zjistit, co se skutečně stane, když se rozhodneš jinak. Možná si uvědomíš, že když řekneš „ne“, bojíš se, že tě někdo opustí. A to je hlubší než jen „nemám sebedůvěru“. To je strach, který má kořeny v dětství.

Nezapomeň: třetí sezení nemusí být „přelomové“. Může být i ten, kdy se cítíš zmatenější než předtím. A to je v pořádku. Terapie není o tom, aby sis zaznamenal „úspěch“. Je o tom, aby sis zaznamenal pravdu. A pravda někdy bolejí.

Proč se někdo cítí hůř, když terapie „funguje“?

Je to jako když se vyspravuješ po zlomenině. Na začátku je všechno bolestivé, ale nevíš, že to je způsobené tím, že kost se začíná opravovat. V terapii se někdy stává, že když začneš vidět, jak ti život nefunguje, začneš cítit víc bolesti. Ne proto, že se věci zhoršují, ale proto, že začínáš vidět, co bylo skryté.

Někdo přijde na třetí sezení a řekne: „Vlastně jsem se cítil lépe předtím, než jsem začal o tom mluvit.“ A to je normální. Když začneš mluvit o tom, co ti dělá problém, přestáváš ho potlačovat. A potlačování je klidné. Mluvení je bolestivé. Ale bolest je cesta k volnosti.

Terapeut ti neříká, že to máš překonat. Říká ti: „Víš, co se děje? To, co teď cítíš, je důkaz, že se něco mění.“

Je možné, že terapie nefunguje?

Ne. Pokud přicházíš pravidelně, mluvíš o tom, co tě trápí, a cítíš se v bezpečí - terapie funguje. I když se ti nezdá. I když se cítíš zmateně. I když nemáš žádnou „úlevu“.

Terapie není o tom, aby tě učila, jak být šťastný. Je o tom, aby tě naučila, jak být s sebou. A to je jiná věc. Můžeš být šťastný, ale stále se cítit samotný. Nebo můžeš být smutný, ale už neocitávat se jako oběť.

Neexistuje časový plán. Někdo potřebuje tři sezení, aby pochopil, co ho trápí. Někdo potřebuje 20, aby se naučil důvěřovat. Někdo přijde na sezení jednou za měsíc a stále se mu to hodí. Jiný přijde každý týden a potřebuje to jako oporu. Žádný z těchto přístupů není lepší. Jsou jen jiné.

Co dělat mezi sezeními?

Nemusíš dělat nic. Ano, opravdu. Není třeba psát deník, dělat cvičení, sledovat emoce. Pokud ti to přijde příliš těžké, nech to. Terapie není domácí úkol.

Ale pokud chceš, můžeš si jen všimnout: Když tě někdo zlobí, jak reaguješ? Když se necítíš dobře, co děláš? Kdo ti přijde na mysl, když se cítíš osaměle? Neřeš to. Jen si to všimni. A přines to na další sezení. Stačí to.

Mezi sezeními se děje většina práce. V hlavě. V těle. V srdci. A terapeut to nevidí. Musíš mu to říct. Ne proto, aby ti to řekl, jak máš dělat. Ale proto, aby věděl, kam se máš dívat.

Je terapie pro každého?

Ne. Ale ne proto, že bys byl „příliš špatný“ nebo „příliš zmatený“. Je pro každého, kdo chce vědět, proč se cítí tak, jak se cítí. Kdo chce přestat být věrným služebníkem svých strachů. Kdo chce přestat myslet: „To jsem já.“ a začít myslet: „To je jen jeden způsob, jak jsem se naučil přežít.“

Nejsi špatný, když se cítíš zmateně. Nejsi slabý, když se cítíš hůř. Nejsi neúspěšný, když nevíš, kam to vede. Terapie není o tom, aby tě napravila. Je o tom, aby ti dala prostor, abys se na sebe podíval - opravdu podíval - a řekl: „Tohle jsem neznal. A teď už vím.“