Disociace a trauma: Jak psychoterapie pomáhá při odpojení a amnézii

Disociace a trauma: Jak psychoterapie pomáhá při odpojení a amnézii

Stává se vám, že někdy cítíte, že jste mimo tělo? že se díváte na sebe zvenčí, jako byste byli divákem ve vlastním životě? Nebo že si něco pamatujete, ale zároveň si nejste jistí, jestli to bylo skutečně vy, nebo něco, co se stalo kdysi, ale už vás neovlivňuje? To není snová představa. To je disociace - přirozená, ale bolestná reakce mozku na nepřežitelné trauma.

Co je disociace skutečně?

Disociace není fikce, nebo „přehnaná reakce“. Je to neurologický mechanismus, který se vyvine, když mozek nemá jinou možnost, než se odpojit od nesnesitelné bolesti. Představte si, že se vaše paměť roztříšťuje jako zrcadlo, které spadlo z výšky. Každý kousek - obraz, zvuk, pocity, emoce - se oddělí a uloží jinde. Ne v hlavě. Ne v těle. Ale někde mezi. A když něco v přítomnosti připomene ten okamžik - zvuk, pach, dotek - ty kousky se najednou probudí. A vy se ocitnete zpět v tom, co už bylo. Jenže teď už nejste dítě. Nejste v bezpečí. A přesto se cítíte jako ano.

Tento mechanismus vznikl jako ochrana. V dětství, kdy jste nebyli schopni utéct, bojovat nebo křičet, mozek se jednoduše odpojil. A když se to stane často, přestane být jen reakcí. Stává se vaším způsobem života. Výsledkem je amnézie - ne že byste zapomněli. Ale že vaše mozek nechává některé vzpomínky „zamrznout“ mimo vaši vědomou realitu. A to je důvod, proč mnozí lidé, kteří prožili trauma, nevědí, proč se cítí tak, jak se cítí.

Proč to vůbec vzniká?

Nejčastěji se disociace vyvíjí v dětství, zejména do pěti let. V tom věku je nervový systém ještě zranitelný. Není připravený zpracovat násilí, zanedbávání, psychické zneužívání. Když dítě neví, kdo je bezpečný, když neví, že by mohlo říct „ne“, mozek začíná dělat to, co mu zůstává: odpojuje se. To není slabost. Je to přežití.

Ve výzkumech se ukazuje, že 92 % lidí s disociací má problémy s pamětí. 87 % cítí odtrženost od reality. 76 % je emočně „nemocné“ - ne cítí nic. A 68 % má tělesné příznaky - bolesti, závratě, zácpa - bez jakékoli fyzické příčiny. To všechno není „v hlavě“. To je vážná neurologická změna. Výzkumy pomocí MRI ukazují, že u těchto lidí je amygdala přehnaně aktivní - jako by byla v neustálém stavu strachu. Hippokampus, který má za úkol ukládat paměti, je zmenšený. A prefrontální kůra, která nám umožňuje přemýšlet a rozhodovat, je téměř vypnutá. Mozek se přizpůsobil přežití. A teď se snaží přežít v klidu.

Terapeut a klient v klidné místnosti s osvětlenými nervovými cestami.

Co se děje v terapii?

Terapie disociace není o tom, „zapomenout trauma“. Je o tom, aby se vaše mozek naučil rozlišit: „To se stalo. Ale teď jsem v bezpečí.“

První krok je bezpečí. Ne fyzické. Ale emocionální. Pokud jste vždycky cítili, že nikdo nechápe, že nikdo neví, že to bylo špatné - terapeut musí být první osoba, která vám řekne: „To, co jsi prožil, bylo hrozné. A ty jsi nevinný.“

Pak přichází práce s tělem. Protože trauma není jen ve vaší hlavě. Je v svalech, ve dechu, ve srdečním tepu. Metody jako Somatic Experiencing nebo kraniosakrální biodynamická terapie pomáhají tělu dokončit ty reakce, které jste tehdy nemohli provést - útěk, boj, křik. Když tělo konečně zjistí, že je v bezpečí, může začít uvolňovat to, co bylo „uvězněno“.

Metoda EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) používá pohyby očí nebo tóny, aby pomohla mozku přesměrovat ty „zamrzlé“ paměťové kousky do vědomé paměti. A kognitivně-behaviorální terapie pomáhá pochopit, proč reagujete tak, jak reagujete - například proč se strašíte, když někdo zvýší hlas, i když dnes už nikdo neohrožuje vaše životy.

Nejúčinnější je kombinace. Výzkumy ukazují, že kombinace EMDR a somatických přístupů zvyšuje úspěšnost o 37 % oproti použití jedné metody samotné. A nově se objevuje i ketaminová psychoterapie - která pomáhá překonat psychické bariéry, které brání přístupu k traumatu. Ale to není lék. Je to klíč. Který umožňuje terapii pokračovat hlouběji.

Proč to trvá tak dlouho?

Nejde o to, že jste „pomalí“. Nejde o to, že nejste „dost silní“. Jde o to, že trauma, které trvalo roky, nemůže být zpracováno za pár měsíců.

U jednorázového traumatu - jako je nehoda nebo násilí v dospělosti - je úspěšnost terapie kolem 75 % do dvou let. Ale pokud jste byli traumatem zasaženi v dětství, trvajícím šest měsíců nebo déle - úspěšnost klesá na 45 % i po pěti letech. A to je normální. To neznamená, že se neuzdravíte. Znamená to, že potřebujete čas, opakování, bezpečí.

Průměrně trvá 7,2 let, než člověk s disociací najde správného terapeuta. A to je tragédie. V Česku je jen 12 klinik, které se specializují na komplexní trauma. Většina lékařů neví, co hledat. A proto se lidé s disociací stále dostávají do nesprávných diagnóz - epilepsie, schizofrenie, depresivní porucha. A léčí se léky, které neřeší příčinu. SSRI snižují úzkost. Antipsychotika tlumí halucinace. Ale nevracejí vám vás.

Člověk ve zdi z pamětí, s cestami k terapiím a 12 svítícími klinikami.

Co můžete dělat sami?

Terapie je klíč. Ale nejste jen pacient. Jste člověk, který se snaží zpět najít sebe.

Nejprve se naučte rozpoznávat příznaky. Pokud cítíte, že „přestáváte být“ si, nebo se vám něco „vytrácí“ - to je disociace. Nezlobte se na sebe. Neříkejte si, že jste „blázen“. Řekněte si: „Můj mozek se snaží mě chránit.“

Pracujte s tělem. Dechové cvičení. Procházky v přírodě. Cvičení, která vás přivádějí zpět do momentu. Když se cítíte odpojeni, zkuste se dotknout země nohama. Pocítit teplotu vody, když si myjete ruce. Poslouchat vlastní dech. To není „hádanka“. To je způsob, jak říct mozku: „Tady jsi. Tady teď.“

Nezapomeňte: návrat k sobě samému není jednorázový okamžik. Je to proces. Jak říkají pacienti, kteří už prošli: „Nejsem víc ten, co jsem byl. Ale jsem znovu ten, kdo jsem.“

Co se děje v budoucnosti?

Naštěstí se věc mění. V roce 2023 byly spuštěny nové certifikační programy na třech českých lékařských fakultách. Očekává se 22 % nárůst odborníků na disociaci do roku 2025. A technologie pomáhá. V Praze 6 testují virtuální realitu - kde pacienti pomalu, bezpečně, pod dohledem terapeuta prožívají vzpomínky v kontrolovaném prostředí. Úspěšnost je 63 %. To je velký krok.

Ale hlavní výzva zůstává: primární lékaři. Pouze 28 % z nich dokáže rozpoznat základní příznaky disociace. A to znamená, že většina lidí se stále potýká s tím, že neví, proč se cítí tak, jak se cítí. A že neví, kam jít.

Je to složité. Ale není to nemožné. Každý kousek paměti, který se vrátí, je kousek vás. A každý den, kdy se naučíte být v těle, je krok k domovu.

Je disociace stejná jako schizofrenie?

Ne. Disociace je ochranný mechanismus, který odděluje paměti a pocity od vědomého sebe. Schizofrenie je psychotická porucha, která zahrnuje halucinace a bludy, které nejsou spojeny s trauma. Lidé s disociací vědí, že to, co zažívají, je nerealistické. Lidé se schizofrenií často ne. Diagnóza se liší a léčba také.

Může disociace zmizet sama?

Zřídka. Pokud je trauma jednorázové a bez dalších komplikací, může se disociace snížit s časem. Ale pokud jste prožili dlouhodobé trauma v dětství, disociace se stává trvalým způsobem fungování. Bez terapie se nezlepší - naopak, může se zhoršit s dalšími stresy.

Je léčba disociace hrozivá?

Pokud je provedena nesprávně, ano. Předčasné vybavení traumatu může vést k reviktimizaci - tedy k tomu, že se člověk znovu „přežívá“ trauma, ale bez podpory. To zhorší stav. Proto je klíčové, aby terapeut byl specializovaný, pracoval pomalu a vytvořil bezpečný prostor. Výzkum ukazuje, že 32 % pacientů zažilo zhoršení při nevhodné terapii.

Můžu se uzdravit, když jsem trauma prožil před 20 lety?

Ano. Mozek je schopen změny i v pozdějším věku. Integrace disociovaných částí může trvat i pět let, ale mnoho lidí popisuje „návrat k sobě“ i po desetiletích. Důležité je, že se začne teď. Ne to, jak dlouho to trvalo.

Jak najít terapeuta, který rozumí disociaci?

Hledejte terapeuty s certifikací v EMDR, Somatic Experiencing nebo traumato-centrické kognitivně-behaviorální terapii. Zeptejte se, zda pracovali s disociativními poruchami. V ČR je k dispozici pouze 12 specializovaných klinik. Vyhledejte je na stránkách Asociace českých psychoterapeutů nebo České společnosti pro traumatologii. Nebo se zeptejte na Terapie.cz - tam jsou recenze pacientů.