Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s terapeutem se často zdá jako náročný moment. Přijdeš s těžkým srdcem, možná s obavami, že něco řekneš špatně, nebo že ti nebudou rozumět. A pak začne ten rozhovor - terapeut ti klade otázky, které se zdají příliš osobní, příliš hluboké, nebo dokonce překvapivě obyčejné. Proč se ptá na to, jak jsi spal v minulém týdnu? Proč chce vědět, kdo ti dělá kávu ráno? A proč vůbec všechno tohle potřebuje?

Co je vlastně úvodní anamnéza?

Úvodní anamnéza není jen formulář, který máš vyplnit. Není to ani výsledek testu, který ti terapeut ukáže na obrazovce. Je to rozhovor - hluboký, strukturovaný, ale zároveň lidský. Je to první krok, kdy terapeut slyší tvůj příběh, aby pochopil, jak se tvůj život tvoří, co tě tlačí, a proč se cítíš, jak se cítíš.

Nejde jen o to zjistit, co ti chybí. Jde o to pochopit, kde jsi byl, kdo tě formoval, jaký svět tě obklopuje, a jak si s tím porážíš. Ať už jde o úzkost, deprese, problémy ve vztazích nebo pocit, že život tě nějak „nechává“ - anamnéza je mapa, která terapeutovi pomůže najít cestu k tobě.

Co se terapeut ptá - a proč?

Anamnéza se nekoná náhodně. Každá otázka má svůj účel. Většina terapeutů v Česku používá pět základních oblastí, které se opakují ve všech směrech psychoterapie - ať už jde o kognitivně-behaviorální, psychodynamickou nebo systémovou terapii.

• Současný problém a jeho vývoj: „Kdy jsi to poprvé cítil? Co se stalo, když to začalo? Jak se to měnilo?“ Tady terapeut hledá vzory. Zda se problém objevil po rozvodu, ztrátě práce, nebo postupně, bez zjevné příčiny. Zda jsi ho ignoroval, zda jsi ho hledal léčit, nebo zda jsi ho vůbec označil jako problém. Tato část trvá přibližně 35 % celého rozhovoru. Je to jádro - bez něj nejde o žádnou terapii.
• Osobní anamnéza: „Měl jsi někdy nějaké fyzické onemocnění? Byl jsi někdy v nemocnici? Užíval jsi nějaké léky?“ Tady se hledají příčiny, které nejsou jen psychické. Například hypotyreóza může vypadat jako deprese. Chronická bolest může způsobovat úzkost. Terapeut nechce léčit příznaky, když je příčina v těle. Proto se ptá i na to, co se zdá být „nepříbuzné“.
• Rodinná anamnéza: „Jaké byly vztahy v rodině? Měli rodiče nebo sourozenci nějaké duševní problémy?“ Genetika není osud, ale může být zátěží. Pokud tvoji rodiče trpěli úzkostí, nebo pokud v rodině byla převažující kultura „nesmíš se cítit špatně“, pak to může vytvářet hluboké vzorce. Terapeut neobviňuje rodinu - hledá kontext. A často najde, že to, co považuješ za „svůj problém“, je ve skutečnosti „rodinným příběhem“.
• Sociální a ekologické podmínky: „S kým žiješ? Jaký máš příjem? Můžeš si dovolit víkendovou pauzu? Máš někoho, komu se můžeš otevřít?“ Psychika nežije ve vakuu. Pokud žiješ v nebezpečném okolí, nemáš podporu, nebo se staráš o nemocného rodiče, pak je těžké se „vyléčit“ jen tím, že se budeš bavit o svých myšlenkách. Terapeut chce vědět, zda máš prostor, čas a bezpečí, aby se terapie mohla odehrát.
• Současné fungování: „Jak se ti daří v práci? Spíš dobře nebo špatně? Můžeš se soustředit? Jíš pravidelně? Máš nějaké záliby?“ Toto je tvoje „základní linka“. Když se terapeut ptá na to, jak jsi spal, jestli jsi se vykoupal, nebo jestli jsi se dnes zasmál - nechce jen vědět, jestli jsi „v pořádku“. Chce vědět, o jaké změny se bude moci měřit. Pokud jsi před třemi měsíci nechával jídlo na talíři a teď ho sníš - to je pokrok. Pokud jsi dřív měl dva přátele a teď máš nula - to je varování.

Proč to všechno potřebuješ?

Někdo si říká: „Ale já si to všechno pamatuju. Proč to musím říkat znovu?“

Protože paměť je podvodná. Zvlášť když jsi dlouho utrpěl. Zvykneš si na to, že „to je normální“, „všichni to mají“, „to je jen můj charakter“. Terapeut ti pomůže vidět věci jinak - ne proto, že by ti říkal, že jsi špatný, ale protože ti ukáže, že tvoje reakce mají smysl. Všechny ty otázky slouží k tomu, aby se z tvého příběhu stal příběh, který se dá léčit.

Navíc - anamnéza je první test terapeutického vztahu. Pokud se ti během rozhovoru zdá, že terapeut tě posuzuje, přerušuje tě, nebo se tváří, že ti nevěří - to je důležitý signál. Kvalitní anamnéza není výsledek, ale proces. Je to první krok k tomu, abys cítil, že tě někdo opravdu slyší.

Co se děje, když anamnéza selže?

V Česku se podle průzkumu Asociace psychologických služeb z března 2023 ukázalo, že 68 % lidí, kteří terapii přerušili, uvedlo jako hlavní důvod: „Cítil jsem, že mě terapeut nechápal.“

To se stává, když terapeut používá anamnézu jako checklist. Když se ptá na otázky jako robot, aniž by se na tebe díval, nebo když tě přeruší, abys odpověděl na otázku „přesně podle návodu“. Anamnéza není test. Je to dialog. A pokud se ti během něj zdá, že jsi „pacient“, ne člověk - pak je to problém nejen s metodou, ale s celým přístupem.

Naopak - pokud terapeut vyslechne, jak se ti někdy zaplakalo, když jsi říkal o svém otci, nebo jak jsi se zasmál, když jsi popsal, jak tě v dětství vždycky zvedli do vzduchu - pak tě vidí. A to je přesně to, co potřebuješ.

Co se stane po anamnéze?

Po 60 až 90 minutách rozhovoru se terapeut neřekne: „Tak to je všechno, teď tě budu léčit.“

Spíš řekne: „Teď vím, co se děje. A teď chci vědět, co chceš ty.“

Je to moment, kdy se zastaví. Když se představíš jako klient, ne jako problém. Když se ptá: „Co bys chtěl mít za tři měsíce? Co by se muselo změnit, aby ses cítil lépe?“

Teprve teď začíná skutečná práce - ale už ne v temnotě. Už máš mapu. Už víš, že tvoje bolest má význam. A už víš, že tě někdo slyší.

Co se děje v praxi - reálné příklady

Před pár měsíci přišla klientka, která říkala: „Mám úzkost. Vždycky se cítím, že něco špatně.“

Anamnéza odhalila: Její matka trpěla depresemi, ale nikdy o tom neříkala. Když dívka plakala, matka jí říkala: „Nech to, to je slabost.“

Bydlí ve starém bytě bez výtahu, sama, s dvěma dětmi. Pracuje jako učitelka, ale má strach, že se někdy „zhroutí“. Nezvládá spát. Jí jen kávu a sušenky.

Nebylo to jen „úzkost“. Bylo to vyčerpání, které vzniklo z toho, že nikdy neměla možnost říct: „Jsem unavená.“

Po anamnéze se terapeut neptal: „Jak se ti daří s úzkostí?“

Ptej se: „Jak bys chtěla, aby tě tvoje matka viděla dnes?“

A to byl začátek změny.

Je anamnéza nutná?

Ano. A nejen proto, že to vyžaduje zákon. Ale protože bez ní není terapie jen neúčinná - je nebezpečná.

Představ si, že bys šel k lékaři s bolestí v břiše a on ti dal lék na hlavu. Nebo že bys šel k zubnímu s bolestí v zápěstí a on ti vytrhl zub. Anamnéza je ta část, která ti říká: „To, co bolestí považuješ, není to, co skutečně potřebuješ.“

Ve výzkumu z 1. lékařské fakulty UK (2023) se ukázalo, že kvalitní anamnéza snižuje riziko neúspěšné terapie o 34 %. To znamená: tři z každých deseti lidí, kteří jinak terapii přerušili, by ji dokončili - jen proto, že jim někdo pořádně naslouchal na začátku.

Co můžeš udělat, aby ti anamnéza pomohla?

Nemusíš být připravený. Nemusíš všechno vědět. Ale můžeš si dát pár věcí na papír před první schůzkou:

• Kdy jsi poprvé cítil, že je něco špatně?
• Kdo ti byl důležitý v dětství? Kdo ti teď pomáhá?
• Co se stalo v posledních 6 měsících, co se zdálo důležité?
• Co bys chtěl změnit - i když to zní hloupě?

Nejsi zodpovědný za to, abys odpověděl „správně“. Jsi zodpovědný jen za to, abys řekl pravdu. A terapeut je tam, aby to slyšel - ne aby tě posoudil.