Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s terapeutem není jen „představení“. Je to základ, na kterém celá terapie stojí. Pokud si myslíte, že terapeut jen poslouchá a pak řekne, co máte špatně, tak se mýlíte. Úvodní anamnéza je aktivní, strukturovaný proces, který vám pomůže pochopit, proč se cítíte tak, jak se cítíte - a zároveň mu pomůže pochopit vás. Nejde jen o odpovědi na otázky. Jde o to, aby se vytvořil prostor, kde můžete říct to, co jste dlouho drželi uvnitř - a aby terapeut slyšel nejen slova, ale i to, co mezi nimi chybí.

Co se vlastně ptá a proč?

Terapeut neptá se náhodně. Každá otázka má cíl. Nejprve se zaměří na současný problém. „Kdy se to začalo?“ „Co se stalo, než jste se poprvé cítili takhle?“ „Jak na to reagujete?“ Tyto otázky nejsou jen historie. Jsou mapou. Ukazují, jak se váš problém vyvíjel, kdy se zhoršil, kdy se zlepšil, a jakým způsobem jste se s ním snažili vypořádat. Pokud jste například v posledních měsících měli nespavost, úzkost a vyhýbáte se lidem, terapeut chce vědět, zda to začalo po rozvodu, po ztrátě práce, nebo postupně - a jestli jste se snažili to „překonat“ sami, nebo jste hledali pomoc dříve.

Proč to dělá? Protože stejný příznak - řekněme úzkost - může mít úplně jiné příčiny u různých lidí. U jednoho to může být důsledek traumatu z dětství, u druhého reakce na pracovní přetížení, u třetího následek fyzického onemocnění. Bez tohoto kontextu by terapie šla do špatného směru.

Osobní a rodinná anamnéza: Co vás tvořilo

Poté se terapeut pustí do osobní anamnézy. „Měl jste někdy nějaké fyzické nebo psychické onemocnění?“ „Byli jste někdy hospitalizováni?“ „Už jste dělal nějakou terapii dříve?“ Tady nejde jen o seznam nemocí. Jde o to, jak vaše tělo a duše reagovaly na stres, léky, ztráty, nebo dokonce na léčbu. Pokud jste například v dětství měli chronickou nemoc a dlouho jste byli v nemocnici, to může ovlivnit váš vztah k autoritě, k tělu, k pomoci - a to všechno se může projevovat i dnes.

Rodinná anamnéza je další klíčová část. „Jaké jsou zdravotní problémy vašich rodičů?“ „Měli někdo v rodině úzkost, depresi, závislost?“ „Jaký byl vztah mezi vašimi rodiči?“ Nejde o to, abyste „předávali“ nemoc. Jde o to, že genetika, chování, způsob komunikace - všechno se přenáší. Pokud jste vyrůstali v rodině, kde se emoce neprojevovaly, nebo kde se kritika měnila za zanedbání, to vás formuje. A terapeut to potřebuje vědět, aby pochopil, proč se nyní chováte tak, jak se chováte.

Sociální anamnéza: Kde žijete a s kým

Nikdo nežije ve vakuu. Sociální anamnéza se ptá na vaše prostředí: „S kým bydlíte?“ „Máte někoho, kdo vás podporuje?“ „Jaká je vaše finanční situace?“ „Máte stabilitu v práci?“ Tady se neptají jen na fakt. Ptají se na podporu. Pokud žijete sami, nemáte přátele, a vaše rodina je v cizině, pak je vaše schopnost přežít terapii jiná než u někoho, kdo má silnou síť. Pokud máte nízký příjem a bojujete s bytem, terapie nemůže být jen o „vnitřních problémech“. Musí se počítat i s tím, že nemáte čas, energii nebo peníze na pravidelné návštěvy. To není „slabost“. To je realita, kterou terapeut musí respektovat, jinak se terapie stane nereálnou.

Hodnotová anamnéza: Jak chápete to, co se s vámi děje

Tady je to, co většina lidí přehlíží. Hodnotová anamnéza se ptá: „Jak si vysvětlujete, že se cítíte takhle?“ „Co myslíte, že je příčinou?“ „Co si myslíte, že by vám mohlo pomoci?“ Tato část je klíčová pro terapeutický kontrakt. Pokud si člověk myslí, že jeho úzkost je jen „slabost“ nebo „nemoc, kterou by měl překonat vůlí“, tak se v terapii nezachytí. Ale pokud řekne: „Myslím, že to souvisí s tím, jak jsem v dětství vždycky musel být dokonalý“, pak je tu základ pro práci.

Terapeut nechce, abyste přijali jeho vysvětlení. Chce, abyste našli své vlastní. A pak společně zjistili, jestli je to, co vás baví, skutečně to, co vás trápí. Pokud si myslíte, že problém je v práci, ale ve skutečnosti je v nevyřešeném vztahu s otcem, tak se terapie musí posunout. Ale jen tehdy, když to vy sami přijmete jako možnost.

Současné fungování: Jak se vám daří dnes

Konečně se terapeut podívá na vaše současné fungování. „Jak spíte?“ „Jíte pravidelně?“ „Máte nějaké záliby?“ „Můžete se soustředit na práci nebo studium?“ „Jaké jsou vaše vztahy s přáteli nebo rodinou?“ Toto je vaše „základní čára“. Když se terapie bude vyvíjet, budou tyto oblasti měřené. Pokud jste před třemi měsíci neměli žádné přátele a teď máte jednoho, na kterého se můžete opřít - to je pokrok. Pokud jste dříve nemohli vstát z postele a teď jste schopni jít na procházku, to je výsledek.

Nejde o to, abyste „byli lepší“. Jde o to, abyste se stali schopnějšími žít s tím, co je. A k tomu potřebujete vědět, odkud jste vyšli.

Proč to trvá tak dlouho? A proč se ptají na všechno?

První schůzka trvá 60 až 90 minut. Může se zdát, že je to příliš dlouho. Ale představte si, že jste přišli k lékaři s bolestí hrudníku a on se jen ptal: „Bolí vás to?“ A pak vám dal lék. Neřekl byste si: „To je příliš málo?“ V psychoterapii je to stejné. Duše není jako zlomená ruka. Je to složitý systém, který se tvořil celý život. A nejde jen o to, co je špatně. Jde o to, jak to všechno funguje dohromady.

Terapeuti nejsou detektivové. Nechtějí „rozluštit“ váš život. Chtějí pochopit váš svět - tak, jak ho vidíte vy. A to potřebuje čas. Když se ptají na vaše dětství, neproto, že si myslí, že „všechno je kvůli mamince“. Ptají se, protože některé věci se učíme jako děti a pak je nosíme jako dospělí - a ani si neuvědomujeme, že je máme.

Co se stane, když se nebudete chtít otevřít?

Není vás třeba „přinutit“ mluvit. Pokud se necítíte připraveni odpovědět na nějakou otázku, řekněte to. Terapeut to pochopí. Někdy je potřeba více schůzek, než se cítíte připraveni. Ale pokud budete minimalizovat problémy - „není to tak zlé“, „všichni to mají“, „to už jsem překonal“ - terapeut to slyší. A většinou to znamená, že se něco skrývá. A to něco je často to, co potřebujete nejvíc.

Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 má 78 % terapeutů speciální školení v anamnézním rozhovoru. To znamená, že nejsou jen „dobří posluchači“. Vědí, jak se ptát, aby se vám otevřely i ty nejtěžší části. A vědí, kdy se držet zpět, aby se vám nezdálo, že vás „přetěžují“.

Co se stane po anamnéze?

Po první schůzce terapeut neřekne: „Máš depresi, přijď za týden.“ Ne. Nejprve vytvoří předběžný plán. Zkontroluje, zda je psychoterapie správná cesta. Někdy je potřeba nejprve léčit fyzickou příčinu - třeba štítná žláza nebo nedostatek vitamínu D. Někdy je potřeba spojit terapii s léky. Někdy se ukáže, že problém není tak hluboký a stačí pár konzultací.

Pokud se rozhodne, že terapie je vhodná, vytvoří se společně terapeutický kontrakt. To není žádný papír. Je to něco, co cítíte: „Tady můžu být ten, kdo jsem.“ „Tady mě někdo slyší.“ „Tady nejsem sám.“ A to je to, co se stane až po anamnéze. To je začátek pravé terapie.

Co se mění v ČR? Nové trendy

V České republice se v posledních letech mění přístup k anamnéze. Více terapeutů používá digitální nástroje k záznamu - ale ne proto, aby to bylo rychlejší. Ale proto, aby nezapomněli na detaily, které by jinak zmizely. Více terapeutů také používá trauma-informed přístup. To znamená: neptají se „co ti bylo?“ ale „jak se cítíš, když o tom mluvíš?“ A pokud se cítíte nebezpečně, zastaví se. Nechají vás v klidu. To je důležité. Některé otázky mohou znít jako pomoc - ale pro někoho to je znovu zkušenost s násilím.

Do roku 2025 se očekává, že 60 % terapeutů bude zahrnovat i genetické informace do anamnézy. To neznamená, že budou dělat testy DNA. Znamená to, že budou lépe rozumět, když někdo řekne: „Máma měla depresi, táta alkoholismus, bratr se zabil.“ A nebudou to brát jako „příběh“ - ale jako signál, že něco je v systému.

Ale největší změna je jiná: Anamnéza už není jen „diagnostika“. Je to začátek vztahu. A ten je nejdůležitější částí celé terapie.

Nejde o to, abyste „prošli“ anamnézu. Jde o to, abyste se v ní našli.