První dny po pokusu o sebevraždu nejsou o tom, jak se „vzpamatovat“. Jsou o tom, aby jste přežili. Nejen fyzicky, ale i psychicky. V této chvíli nemusíte vědět, co chcete, co chcete být nebo kde je výstup. Stačí, abyste byli naživu. A to je už velký krok.
Prvních 48 hodin: Bezpečí je první priorita
Po pokusu o sebevraždu je první věc, kterou musíte získat - bezpečí. To znamená, že jste v prostředí, kde nemůžete způsobit škodu sobě. Většinou to znamená hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. Nejde o trest. Nejde o to, že jste „slabý“. Jde o to, že vaše tělo i mysl potřebují čas a ochranu, aby se mohly zotavit. V České republice je hospitalizace bez souhlasu běžná právě proto, že riziko opakování je nejvyšší v prvních dvou týdnech. Statisticky je v tomto období 10× vyšší pravděpodobnost, že se pokus opakuje.
Na oddělení vám budou měřit tlak, teplotu, krevní obraz - ale také budou pozorovat, jakými myšlenkami jste plný. Nejsou tu žádné soudy. Nikdo vás nebude kritizovat za to, že jste se pokusili ukončit život. Tady se neptají „proč?“, ale „jak se můžeme postarat o vás?“
Na psychiatrickém oddělení se nejedná jen o léky. I když je farmakoterapie často součástí léčby (např. antidepresiva při zjištěné depresi), hlavní síla je v tom, že jste v kontaktu s lidmi, kteří to pochopí. Psychiatr, sestra, psycholog - všichni vás vidí jako člověka, ne jako případ. A to je první krok k tomu, abyste začali věřit, že stojíte za něco víc než za svou bolest.
První týden: Nepřemýšlejte o budoucnosti. Stačí dnes.
Ve chvíli, kdy jste z nemocnice přešli domů, může být všechno ještě horší. Někdo vás může očekávat, že už jste „v pořádku“. Ale nejste. Váš mozek je stále v nouzi. Každý den může přinést vlny únavy, zmatku, vzteku nebo klidu - a všechny tyto pocity jsou normální. Neexistuje „správný“ způsob, jak se cítit.
Nezkoušejte se „vzpamatovat“. Nezkoušejte se „naučit být silný“. Zkusíte jen jedno: přežít dnes. Vstát z postele. Vypít sklenici vody. Zavolat někomu, kdo vás neodsuzuje. To je dost.
Na začátku je důležité mít bezpečnostní plán. Ne ten, který se píše v knihách. Ten, který vás zachrání. Například:
- Výstražné signály: Co se stane, když začnete cítit, že „už to nevydržím“? (např. nechcete mluvit, nechcete jíst, myslíte na způsob, jak se zbavit života)
- Způsoby, jak se uklidnit: Co vás uklidní? (např. poslech hudby, chůze, kreslení, psaní)
- Kontakty: Kdo vás vezme na telefon, když to nevydržíte? (např. psychoterapeut, přítel, linka důvěry)
- Bezpečné prostředí: Kdo vám odstranil léky, nože, šňůry? Kdo ví, že to potřebujete?
Tento plán neřeší problém. Řeší, jak se dostat přes něj. A to je v prvních týdnech všechno, co potřebujete.
Podpora pro rodinu: Nejste jediný, kdo trpí
Pro rodinu je to také šok. Někteří se cítí vinení, jiní se zlobí, třetí se stahují do sebe. Ale všichni potřebují podporu. A nejen vy.
Největší chyba, kterou rodina často dělá, je mlčet. Nebo naopak - přemýšlet, co říct, až se to „zvládne“. Ale mlčení znamená izolaci. A izolace je největší nepřítel zotavování.
Neříkejte: „Měj se.“ Řekněte: „Nevím, co říct, ale jsem tady.“
Pro děti a mladistvé je rodinná terapie nezbytná. Sebevražedné pokusy u dospívajících často vycházejí z rodinných konfliktů - nepochopení, nátlaku, pocitu, že „nikdo nechápe“. V nemocnicích jako FN Motol v Praze, v Lounách nebo Opařanech je rodinná terapie standardní součástí léčby. Rodiče se učí, jak slyšet, ne jak opravovat. A to je přesně to, co dítě potřebuje.
Pro dospělé je důležité si uvědomit: nejste zodpovědní za život někoho jiného. Můžete být tam, můžete poslouchat, můžete pomoci najít lékaře. Ale nejste jeho záchranář. A to je v pořádku.
Asertivní péče: Když nemůžete vyjít z bytu, přijdou k vám
V České republice se pomalu rozšiřuje model, který se v západních zemích používá už desítky let - asertivní péče. Co to znamená? Tým odborníků (psychiatr, sestra, sociální pracovník) nečeká, až se vytočíte na schůzku. Přijdou k vám domů. Zavolají. Zkontrolují, jestli jste jeli na jídlo. Jestli jste vypili vodu. Jestli jste mluvil s někým.
Tento přístup funguje, protože když jste v hluboké depresi, vstát z postele je jako šplhat po skále. A když nejste schopen to udělat sami, potřebujete někoho, kdo vás tam natahne.
Centra duševního zdraví v Brně, Praze nebo Ostravě už tento model používají. A jejich data ukazují: riziko opakování pokusu klesá o 67 %. Proč? Protože nikdo nezůstává sám. Protože někdo vás neopustí.
Klíčové zdroje v ČR: Kde najít pomoc?
Nejste sami. Jsou tu lidé, kteří to znají. A jsou tu služby, které vám pomohou - i když se teď zdá, že nic neexistuje.
- Linka důvěry: 116 123 - bezplatná, anonymní, 24/7. Můžete zavolat, když se vám zdá, že už nemáte nikoho. Nejsou tu odpovědi. Jsou tu uši.
- Centra duševního zdraví: V Brně, Praze, Ostravě, Plzni a Liberci. Poskytují intenzivní ambulantní péči, včetně domácích návštěv.
- Program „Nejsi sám“: Peer support od lidí, kteří prošli stejným. 89 % účastníků se cítí lépe po 6 týdnech.
- Dětské psychiatrické oddělení: FN Motol (Praha), Louny, Velká Bíteš, Opařany - pro děti a mladistvé.
- Krizová intervence: Nový pilotní projekt „Krize bez hranic“ zajišťuje nepřetržitou pomoc v pěti regionech. V prvních třech měsících 2023 zachránil 1 850 lidí bez hospitalizace.
Pokud jste v krizi, nečekáte na „správný čas“. Ten čas je teď.
Co vás čeká za týden, za měsíc?
Nejde o to, že se někdy „vzpamatujete“ a všechno bude v pořádku. Jde o to, že se naučíte žít s tím, co jste zažili. A že se naučíte, že bolest není věčná.
První měsíc je nejtěžší. Druhý je trochu lehčí. Třetí je už jiný. Většina lidí, kteří se obrátili na odbornou pomoc do 7 dnů, hlásí výrazné zlepšení do 3 měsíců. Ti, kteří čekali déle než 2 týdny, měli 3,2× vyšší riziko opakování.
Někdo se vrátí k práci. Někdo ne. Někdo se znovu naučí milovat. Někdo ne. To je v pořádku. Zotavování není cesta, která vede k „normálnímu životu“. Je to cesta, která vede k životu, který vám dává smysl - i když je jiný než předtím.
Nejčastější věc, kterou lidé říkají po půl roce: „Nevěřil jsem, že to bude možné. Ale jsem tady.“
Co se stane, když se pokus opakuje?
Největší strach: „Když to zkusím znovu, bude to horší?“
Pravda je: pokud se pokus opakuje, neznamená to, že jste „selhali“. Znamená to, že potřebujete jinou podporu. Možná jste potřebovali více času. Možná jste potřebovali jiného terapeuta. Možná jste potřebovali více kontaktu.
Statistika je jasná: pokud se vám podaří „vymluvit“ sebevraždu v první krizi, pouze 5 % lidí se o ni pokusí znovu. To znamená: vaše životní šance je větší, než si myslíte.
Není to o tom, že byste měli „být silnější“. Je to o tom, že byste měli mít tu správnou podporu - a ona existuje.
Nejsi sám. I když to tak teď vypadá.
Největší bolest po pokusu o sebevraždu není fyzická. Je to pocit, že jste jediný, kdo to zažil. Že nikdo nechápe. Že jste „špatný“.
Ale nejste.
Ve městech jako Brno, Praha nebo Ostrava je každý týden několik lidí, kteří prošli stejným. Někteří se přiznali. Někteří ne. Ale jsou tam. A někteří z nich už zase žijí. Ne proto, že se „vzpamatovali“. Ale proto, že někdo neodstoupil.
Nejvíc lidem pomohlo, když řekli: „Nevím, co říct. Ale jsem tady.“
Neříkejte: „Všechno bude v pořádku.“
Říkejte: „Teď to nevydržíš. Ale já jsem tady.“
Napsal Linda Rockafellow
Vše od autora: Linda Rockafellow