Přestávky v terapii - jsou prospěšné nebo škodlivé?

Přestávky v terapii jsou dočasné přerušení terapeutických sezení, které mohou být plánované nebo náhlé. Zvládnout, zda jsou přestávky v terapii prospěšné nebo škodlivé, závisí na mnoha faktorech - od typu psychoterapie po konkrétní životní situaci klienta.

Proč se přestávky v psychoterapii objevují?

Nejčastěji se setkáváme se třemi kategoriemi: plánované přerušení (např. dovolená), neplánované (nemoc, rodinná krize) a přestávky vzniklé jako součást terapeutického procesu (např. „deteriorace“). Kognitivní terapie zdůrazňuje strukturovaný plán a často požaduje pravidelný rytmus sezení, zatímco Rogerovská terapie klade důraz na terapeutický vztah a kontinuální emoční podporu může během přestávky ztrácet klíčovou souvislost.

Rizika neplánovaných přerušení

Studie Polakovské a Vybírala (2018) zjistila, že 37,5 % respondentů po neočekávané přestávce ztratilo motivaci pokračovat v terapii. Negativní zkušenost se může promítnout i do dalších oblastí života - práce, vztahy i sebeobraz. Důležitý je fakt, že během dlouhých přerušení klient často zůstává bez struktury, což podle Krhutové (2017) posiluje pasivitu sníženou schopnost aktivně řešit problémy a může vyústit v únik do maladaptivních copingových strategií.

Možné přínosy dobře naplánovaných přestávek

Naopak, když je přestávka součástí terapeutického záměru, může fungovat jako „dočasná deteriorace“, která podle Shimokawy a kol. (2010) přináší prostor pro hlubší zpracování témat mimo ruky terapeuta. Polakovská (2018) uvádí, že 62,5 % respondentů prožilo během volného období „vrtání se v sobě“, co v praxi znamená intenzivní introspekci a často i posílení nových insightů.

Jaký vliv má typ terapie na dopad přestávek?

Rozdílné terapeutické směry kladou různý důraz na vztah k terapeutovi.

Rozdíl v důrazu ukazuje, proč je v rogerovské terapii nutné přestávky pečlivě připravit a reflektovat, zatímco v behaviorálním přístupu mohou fungovat i spontánně.

Praktické doporučení pro terapeuty

1. Vyjasněte cíl přestávky. Zjistěte, zda je to odpočinek, čas na sebereflexi nebo nutnost řešení mimo terapii (např. hospitalizace).
2. Stanovte délku a podmínky. Krhutová (2017) doporučuje pevně definovat start a návrat - typicky 1‑2 týdny, pokud nejde o dlouhodobější pauzu.
3. Poskytněte nástroje pro samostatnou práci. Techniky jako denní sebehodnocení, kognitivní restrukturalizace nebo behaviorální experimenty pomáhají udržet pokrok.
4. Upozorněte na rizikové situace. Pokud klient trpí úzkostnými poruchami nebo má tendenci k závislosti na terapii nadměrnou potřebou terapeutické podpory, naplánujte kontrolní telefonát nebo krátké e‑mailové setkání.
5. Po návratu proveďte reflexi. Pomocí dotazníku spokojenosti nebo strukturovaného rozhovoru vyhodnoťte, co se během přestávky změnilo a jaký byl její dopad na terapeutický cíl.

Jak monitorovat dopad přestávek?

Systematické sledování je klíčové, protože dle Polakovské a Vybírala (2018) chybí v české praxi standardizované nástroje. Doporučujeme:

• Krátké před‑ a po‑přestávkové měření symptomů (např. Beckův inventář deprese).
• Seznam konkrétních událostí během přerušení (práce, konflikt, pozitivní zkušenost).
• Rozhovor o subjektivním vnímání „deteriorace“ a jejího smyslu.

Data z těchto kroků umožňují terapeutovi rozhodnout, zda byla přestávka spíše podpůrná nebo zda nastaly podstatné regresy.

Souhrn - kdy přestávky fungují a kdy škodí?

Na základě dostupných výzkumů lze shrnout:

• Rizika: ztráta motivace (37,5 %), zvýšená pasivita, potenciální zhoršení pracovního a rodinného fungování, možnost trvalého ukončení terapie.
• Přínosy: podpora samostatného zpracování, prevence závislosti na terapeutu, možnost aplikovat naučené techniky v reálném světě, podnět k hlubší introspekci.
• Klíčové faktory úspěchu: jasný cíl, pevná doba, podpora nástrojů, sledování symptomů a reflexe po návratu.

V konečném důsledku rozhodnutí o přestávce musí vycházet z individuální situace klienta a z terapeutického rámce, ve kterém pracujete.