Životní krize nechodí s varováním. Přijde, když to nečekáte - po deseti letech vztahu, když se někdo nevrátí z nemocnice, nebo když se každé ráno probudíte s pocitem, že už nemáte sílu dělat nic. V té chvíli se všechno, co jste dříve považovali za pevné, rozpadá. Není to jen smutek. Je to chaos. Vnitřní zmatek, který vás drží v šoku, zatímco svět kolem vás běží dál. A právě teď potřebujete někoho, kdo vás neřekne, co máte dělat, ale pomůže vám najít cestu sami.
Co je vlastně životní krize?
| Priznam | Běžný smutek | Životní krize |
|---|---|---|
| Délka | Týdny nebo měsíce | Měsíce nebo déle, bez zlepšení |
| Schopnost fungovat | Občas obtížná, ale možná | Přerušená - práce, vztahy, péče o sebe |
| Emoce | Smutek, nostalgia | Chaos, bezmoc, pocit, že se „zbláznilo“ |
| Podpora | Obvykle stačí rodina a přátelé | Vyžaduje profesionální pomoc |
Životní krize není nemoc. Je to přerušení v životním toku. Když dříve fungující způsoby, jak se vypořádat s problémy, přestanou fungovat, člověk se ocitne v prázdnu. To platí pro rozchod, ztrátu blízké osoby nebo vyhoření. Nejde jen o to, že je vám špatně. Jde o to, že už nevíte, kdo jste, co chcete nebo jak dál.
Podle výzkumu Krizového centra Charity trvá průměrné truchlení 18 měsíců. Ale u 25 % lidí se stává chronickým - a to je ten okamžik, kdy potřebujete terapeuta. Ne proto, že jste „slabí“, ale protože vaše vnitřní systémy přestaly fungovat a potřebujete někoho, kdo vás provede krok za krokem zpět k sobě samotnému.
Proč psychoterapie, když můžete mluvit s přáteli?
Přátelé jsou důležití. Ale nejsou terapeuti. Když řeknete přítelkyni: „Mám pocit, že jsem ztratil sebe sama“, může vám říct: „Ale ty jsi silný, zvládneš to!“ Nebo: „Můj bratr zemřel, a já jsem to přežil.“ To neznamená, že to chce špatně. Ale to je přesně to, co nesmíte dělat v krizové intervenci.
Podle Psychiatrie pro praxi z roku 2003 má terapeut pět základních pravidel, která nesmí porušit:
- Nesmí radit, co máte dělat
- Nesmí porovnávat vaši ztrátu s jeho nebo její zkušeností
- Nesmí vás kritizovat za to, jak reagujete
- Nesmí vás napsat jako „nemocného“ nebo „zbláznilého“
- Nesmí za vás rozhodovat
Tyto pravidla nejsou jen teorie. Jsou životně důležitá. Na platformě Therapeuta.cz bylo 32 % negativních recenzí z posledního roku způsobeno právě terapeuty, kteří porušili tato pravidla. Uživatelka „ZtracenáMáma“ na Facebooku napsala: „Když terapeut začal porovnávat mou ztrátu s příběhem svého bratra, přestala jsem chodit. To je přesně to, co nesmíte dělat.“
Pravý terapeut vám neřekne, jak máte žít. Zadá vám otázku: „Co byste chtěli změnit?“ A pak vás nechá odpovědět. A to je ten rozdíl.
Při rozchodu: Nejdřív zpracujte emoce, pak rozhodujte
Rozchod je jako odtržení končetiny. Nejde jen o to, že jste ztratili někoho. Jde o to, že jste ztratili budoucnost, kterou jste si představovali. A většina lidí chce okamžitě rozhodnout: „Máme se znovu sejít?“ „Mám se přestěhovat?“ „Mám si koupit nový mobil?“
Podle manuálu „Krize - manuál pro naši duši“ od Dalibora Špoka je prvních 2-3 týdny po rozchodu jen na zpracování emocí. Ne na rozhodování. Ne na výčitky. Ne na zjišťování, kdo má pravdu. Jen na to, abyste se nechali plně pocítit - smutek, hněv, zklamání, vina, dokonce i úleva.
Prof. Hana Baštá z Univerzity Hradec Králové říká, že klíčem je „pojmenování toho, co vlastně chcete změnit“. Pokud řeknete: „Chci být šťastnější“, je to příliš obecné. Ale pokud řeknete: „Chci, abych se mohl probudit a nechtěl se dívat na telefon, abych zjistil, co dělá ona“, už máte bod, o který se můžete držet.
78 % lidí, kteří prošli krizovou intervencí po rozchodu, říká, že nejvíce jim pomohlo zpracování emocí a obnovení sebedůvěry. Ne rady. Ne výčitky. Ne návrhy, jak najít nového partnera. Ale to, že někdo seděl s nimi a neříkal: „Už to bude.“ Ale: „Je to v pořádku, že se cítíte takhle.“
Při ztrátě: Truchlení není časově omezené
Ztráta blízké osoby není „něco, co překonáte“. Je to něco, co se stane součástí vás. Někdo říká: „Za rok to bude lepší.“ Ale pravda je: za rok to nebude lepší. Ale budete umět žít s tím, že je to horší - a přesto jste stále živí.
Psychiatrie pro praxi rozlišuje dvě formy truchlení: nekomplikované a chronické. Nekomplikované truchlení probíhá pomalu, s podporou rodiny, s pláčem, s vzpomínkami. Chronické truchlení je jiné. Je to, když jste byli závislí, když vztah byl ambivalentní, nebo když nemáte nikoho, kdo by vás poslouchal. V těchto případech truchlení se zastaví. A to je kritický bod.
Psychodynamická terapie, která se zaměřuje na hluboké vztahy a minulost, má při zpracování ztráty úspěšnost 75 % po 6-12 měsících. Ne proto, že byste měli „vyřešit“ ztrátu. Ale proto, že potřebujete najít způsob, jak si pamatovat tu osobu - bez toho, aby vás to ničilo.
Uživatel „PražskýFilosof“ na Redditu napsal: „Terapeutka mi nedala rady, ale pomohla mi objevit, co chci já. To změnilo všechno.“ To je výsledek - ne rada, ale objevení.
Při vyhoření: Nejde o to, že jste líní
Vyhoření není „nemoc od práce“. Je to systémový selhání. Když vaše energie, vaše věra, vaše citlivost - všechno - bylo vypito do práce, vztahů, péče o ostatní. A teď je vás tam nic nevede. Ne žádný cíl. Ne radost. Jen prázdnota.
Studie Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR z roku 2022 ukazuje: 68 % případů vyhoření je spojeno s pracovním prostředím. 22 % s osobními vztahy. 10 % s kombinací obou. To znamená, že pokud se cítíte vyhořelý, není to vaše vina. Je to systém, který vás spotřeboval.
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) má při léčbě vyhoření úspěšnost 65 %, podle metaanalýzy České psychologické společnosti z roku 2022. Proč? Protože KBT se zaměřuje na konkrétní myšlenky: „Nemůžu to zvládnout.“ „Musím být dokonalý.“ „Nikdo to nevidí.“ Tyto myšlenky se neztratí. Ale naučíte se je pozorovat - a nechat je být - místo toho, abyste je považovali za pravdu.
Nejčastější chyba? Lidé si myslí, že potřebují více odpočinku. Ale vyhoření není unava. Je to ztráta smyslu. A ten smysl se nevrátí, když si vezmete víkend. Vrátí se, když se naučíte říct „ne“ - a když najdete něco, co vás opravdu naplňuje.
Co se děje v prvním sezení?
Nejde o to, abyste přišli a všechno vyprávěli. Nejde ani o to, abyste přišli „připravení“. Terapeut vás nevyptává. Vás sleduje.
První sezení je jako návštěva u lékaře, když se bojíte, že máte nějakou nemoc. Neříkáte: „Mám rakovinu.“ Říkáte: „Cítím se divně. Nechápu, co se děje.“ A lékař vás prohlédne. Terapeut vás poslouchá. Zapisuje si: Jak mluvíte? Jak se díváte? Co říkáte? Co neříkáte? Kde se zastavíte? Kde se zlobíte? Kde se ztratíte?
Nejčastější otázka: „Bude to trvat dlouho?“
Krizová intervence trvá obvykle 4-12 sezení. Je to krátkodobé, ale intenzivní. Cílem není „vyřešit“ vaši životní krizi. Cílem je stabilizovat vás. Zabránit, aby se zhoršilo. A dát vám nástroje, abyste mohli pokračovat sami.
70-80 % lidí, kteří projdou správně provedenou krizovou intervencí, se zlepší. Ale to neznamená, že budou „v pořádku“. Znamená to, že budou mít sílu dál žít - a nejen přežívat.
Kde najít pomoc v Česku?
Na trhu je 3 245 certifikovaných psychoterapeutů v České republice. Ceny se pohybují od 500 Kč u neziskovek až po 2 500 Kč u soukromých klinik. Průměr je 1 250 Kč za 50 minut.
Krizová pomoc je dostupná:
- 17 krizových center po celé ČR (najdete je na webu Krizová linka)
- Telefonická linka Je spousta důvodů pro život: 116 123 (24/7)
- Aplikace KrizeHelp - od ledna 2023 nabízí první pomoc prostřednictvím chatbotu a propojení s terapeutem
Nejčastěji hledají pomoc ženy ve věku 30-45 let (68 %) a muži ve věku 40-55 let (52 %). Ale to neznamená, že jste jediný. Každý den se tisíce lidí rozhodne, že se nechá pomoci. A každý z nich začal tím, že si řekl: „Už to nevím.“
Co dělat, když se vám nezdá terapeut?
Ne každý terapeut je pro každého. To je normální. Pokud vám terapeut radí, porovnává vaši ztrátu s jeho životem, nebo vás přesvědčuje, že „to není tak špatné“ - zastavte se. Nejste „nepřístupní“. Jste v krizi. A právě teď potřebujete někoho, kdo vás neříká, jak máte cítit. Kdo vás neříká, jak máte žít. Kdo vás neříká, jak máte přežít.
Pokud se necítíte bezpečně - hledejte jiného. To není selhání. To je vlastní ochrana. V krizi potřebujete bezpečí. Ne rady. Ne výsledky. Ne většinový názor. Potřebujete někoho, kdo vás nechá být - a pomůže vám najít vás samotného.
Co se stane, když nepřijdete?
Když nejdete, krize se nevyřeší. Zhorší se. Vyhoření se promění v depresi. Rozchod se promění v neustálé přemýšlení. Ztráta se promění v neustálý hlad. A vnitřní chaos se stane vaší každodenní realitou.
Podle Evropského úřadu pro duševní zdraví bude do roku 2030 potřeba zdvojnásobit počet krizových center v ČR, aby byla pokryta poptávka. To znamená: poptávka roste. A vy nejste jediný, kdo to prožívá. Ale vy jste jediný, kdo může udělat krok k pomoci.
Není to o tom, že jste slabý. Je to o tom, že jste člověk. A lidé potřebují pomoc. Ne vždycky. Ale někdy. A teď je ten čas.
Může psychoterapie pomoci, když jsem ztratil blízkého člověka?
Ano. Psychoterapie neodstraňuje smutek, ale pomáhá vám žít s ním. Když truchlíte, vaše mysl se zacyklí na „proč“, „kdyby“, „kdybych to udělal jinak“. Terapeut vás nepřesvědčuje, že to „bylo boží vůle“. Pomáhá vám najít způsob, jak si pamatovat tu osobu - bez toho, aby vás to ničilo. Psychodynamická terapie má při zpracování ztráty úspěšnost 75 % po 6-12 měsících.
Je krizová intervence stejná jako psychoterapie?
Ne. Krizová intervence je krátkodobá a zaměřená na okamžitou stabilizaci - obvykle 4-12 sezení. Cílem je zastavit chaos, ne vyléčit kořeny problému. Tradiční psychoterapie trvá měsíce nebo roky a hledá hlubinné příčiny. Krizová intervence je jako záchranný tým - pomůže vám přežít. Psychoterapie je jako stavba domu - pomůže vám žít.
Co dělat, když mě terapeut radí, co mám dělat?
To je porušení základních pravidel krizové intervence. Terapeut by neměl radit, nesmí rozhodovat za vás a nesmí vás kritizovat. Pokud vám někdo říká: „Měl bys se přestěhovat“, „Měla bys se rozvést“ nebo „Měl bys to překonat“ - zastavte se. Vraťte se k základní otázce: „Co chci já?“ Pokud vám terapeut nezodpovídá na tuto otázku, hledejte jiného.
Je normální cítit se jako „zbláznilý“ v krizi?
Ano. Podle výzkumu Psychiatrické kliniky 1. LF UK se 42 % lidí v krizi bojí, že „se zbláznilo“. To je obzvláště časté u psychospirituálních krizí, kdy lidé hledají smysl svého utrpení. To není šílenství. Je to lidská reakce na příliš velký tlak. Terapeut vás neoznačí jako „nemocného“. Pomůže vám pochopit, že to, co zažíváte, je přirozená reakce na nepřirozenou situaci.
Můžu přijít na terapii, když jsem nejsem připravený?
Ano. Vlastně to je ten nejlepší čas. Neexistuje „správná“ příprava na krizi. Když říkáte: „Ještě nejsem připravený“, znamená to, že jste už v krizi. Terapeut nečeká, až budete „připravení“. Čeká, až budete ochotní říct: „Už to nevím.“ A to je všechno, co potřebujete.
Životní krize nejsou znamení, že jste selhali. Jsou znamení, že jste žili. A že jste dostatečně silní, abyste se rozhodli hledat cestu ven. Ne proto, že musíte. Ale proto, že chcete. A to je začátek.
Napsal Linda Rockafellow
Vše od autora: Linda Rockafellow