Když vaše 5letá dcera z ničeho nic začne křičet, rozbíjet hračky nebo se zavře do kouta a nechce mluvit, nejde o „špatné chování“. Jde o to, že její mozek ještě neumí zpracovat tyto emoce. Děti nejsou malí dospělí - nemají slova, která by popisovala strach, hanbu nebo vztek. A proto hrají. Terapeutické hry nejsou jen hračky a čas na zabavení. Jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak dítěti pomoci zase získat klid, pochopit své pocity a začít se cítit bezpečně.
Proč hra je pro děti nejlepší terapie
U dospělého se terapie odehrává v řeči - mluvíme o problémech, analyzujeme myšlenky, hledáme příčiny. U dítěte to nefunguje. Mluvit o tom, že se bojí, že mu je špatně nebo že ho rodiče nechávají, je pro něj nemožné. Ale když vezme do ruky panenku, představí si, že ta panenka je on, a řekne: „Panenka nechce jít do školky, protože tam ji nikdo nechce“, tak právě teď vyjádří to, co nemůže slovy.
Terapeutická hra není o tom, že dítě hraje „správně“. Je o tom, že mu dáte prostor, čas a bezpečí. Terapeut neříká: „Tak teď hrajeme, jak se má.“ Dítě vede. A terapeut jen sleduje, zrcadlí, pojmenovává: „Vidím, že ta panenka je moc smutná.“ „Tady se něco stalo, a teď se chceš schovat.“ Takhle dítě začíná rozumět svým pocity - a to je první krok k jejich regulaci.
Výzkumy ukazují, že děti, které pravidelně hrají terapeuticky, mají o 32 % lepší schopnost rozpoznávat emoce u ostatních. A dívky, které se podílely na těchto hrách, ukazují o 27 % lepší kontrolu nad vztekem než děti, které hru nezažily. To není náhoda. Hra je dětský jazyk. A když ho někdo rozumí, dítě se necítí sám.
Jak terapeutická hra vlastně probíhá
První hodina není o „léčení“. Je o tom, aby dítě poznalo terapeuta. Terapeut nechá dítě vybírat hračky - panenky, autíčka, pískové nástroje, plátno a barvy. Sleduje, co si vybere, jak s tím hraje, jak reaguje, když něco zničí nebo když se něco „stane“ v hře. Třeba když dítě zahraje, že „maminka zemřela“, není to náhoda. Je to výraz něčeho, co ho trápí - možná rozvod rodičů, smrt babičky nebo jen strach, že ho rodiče opustí.
Terapeut neřeší hned, co to znamená. Neříká: „To je špatně, neříkej to.“ Místo toho říká: „Tady se stala nějaká velká změna. To musí být těžké.“ A to je ta „opravná zkušenost“. Dítě si uvědomí: „Můžu to říct. A někdo to pochopí. A nebudu za to trestaný.“
Ve většině případů se terapie hrou provádí v tzv. nedirektivním stylu - dítě má kontrolu. Terapeut je jen společník, který se nechá vést. Někdy se ale používá i strukturovanější přístup, jako je Theraplay, kde se zaměřují na vztah mezi dítětem a rodičem. Tady terapeut vede hru, aby dítě cítilo bezpečí, lásku a přijetí. Třeba když rodič a dítě hrají „pohádku o závoji“ - kde se dítě schovává pod plátno a rodič ho hledá a říká: „Tady jsi! Jsem rád, že jsi zpátky!“
Co se děje doma? Zapojení rodičů je klíč
Terapie hrou nefunguje, když je to jen „hodina v terapeutickém koutku“. Pokud rodiče nevědí, co se děje, nevědí, jak pomoci doma, výsledky jsou dočasné. Výzkumy z Unicare ukazují, že děti, jejichž rodiče pravidelně komunikovali s terapeutem a aplikovali jednoduché techniky doma, dosáhly o 40 % lepších výsledků.
Co můžete dělat doma?
- Emoční kalendář - každý večer si dítě vyberou jednu barvu, která odpovídá jeho nejsilnějšímu pocity: červená = vztek, modrá = smutek, žlutá = radost, šedá = strach. Neříkáte: „Proč jsi byl smutný?“ Jen řeknete: „Aha, dneska byl modrý den. To se stává.“
- Hra na rozhovor - vezměte dvě hračky. Jednu dajte do ruky dítěti, druhou do své. Řekněte: „Teď budeš mluvit ty, já budu odpovídat.“ Nechte dítě mluvit přes hračku. Někdy se vypovídá to, co se v životě neřekne.
- Příběh o „malém bojovníkovi“ - vytvořte příběh o postavičce, která má strach, ale přesto něco dělá. Třeba: „Malý drak se bál vody, ale jednou se rozhodl, že se koupá. Nejprve jen prst, pak nohu…“ Dítě si to představí - a přesně tak se naučí, že strach neznamená, že se nemůžeš pohnout.
Nechte dítě vést. Neříkejte: „Tak teď hrajeme klid.“ Neříkejte: „To je hloupé.“ Přijměte, co přijde. Hra není o tom, aby byla „dobrá“. Je o tom, aby byla pravá.
Když terapie hrou nefunguje
Terapeutická hra není zázračná léčba. Některé problémy vyžadují více. Například u dětí s ADHD je terapie hrou sama o sobě méně účinná. Tam potřebujete kombinaci - hra plus specifické pohybové a smyslové cvičení, která pomáhají mozkovému vývoji. Výzkumy na Univerzitě Karlově ukazují, že děti s ADHD, které kombinovaly terapii hrou s neuropsychologickou korekcí, dosáhly 54 % zlepšení v regulaci emocí.
Taky ne všichni terapeuté jsou stejní. Někteří se zaměří jen na dítě a zapomenou na rodiče. Pokud vám terapeut nevysvětluje, co se děje, neříká, jak můžete pomoci doma, nebo se vyhýbá otázkám - je to varovný signál. Terapie hrou je účinná, ale jen když je transparentní a zapojuje celou rodinu.
Na Facebooku většina negativních recenzí na stránkách terapeutických center hovoří o jednom: „Nikdy jsem nevěděl, co se děje.“ Pokud se to stává - vyhledejte jiného terapeuta.
Kdo je skutečně kvalifikovaný terapeut?
Ne každý psycholog, který má hračky v kanceláři, je terapeutem hrou. V Česku existuje Česká asociace pro terapii hrou, která stanovuje přísná pravidla. Pro certifikaci musí terapeut absolvovat:
- 300 hodin teorie
- 150 hodin supervize (pravidelné konzultace s odborníkem)
- 200 hodin praktické terapie s dětmi
To je celkem přes 650 hodin - více než rok plného výcviku. A to jen začátek. Mnoho terapeutů dělá i další specializace - například na trauma, autismus nebo rodinnou terapii.
Cena jednoho sezení se pohybuje mezi 800 a 1500 Kč. Většina pojišťoven nehradí terapii hrou jako samostatnou službu. Ale některé zahrnují až 10 sezení ročně v rámci komplexní psychologické péče. Pokud máte možnost, vyhledejte terapeuta, který pracuje v centru s dlouholetou zkušeností - jako Hravaterapie.cz, Unicare nebo Centrum StressOff. Na platformě Lepší rodičovství.cz má terapeutka Zdeňka Ráčková 4,8/5 hvězdiček na základě 87 recenzí. Rodiče píší: „Díky ní se nám žije pohodově.“
Co se děje v Česku? Budoucnost terapie hrou
Terapie hrou v Česku roste. Roky 2023 bylo přes 350 certifikovaných terapeutů - a jejich počet stoupá o 8,3 % ročně. Většina z nich je žen (78 %), ale v posledních letech se začínají zapojovat i muži, což je důležité pro děti, které potřebují modely různých typů péče.
Nejčastější důvody pro terapii hrou jsou:
- Agresivita - 42 % případů
- Úzkost - 28 %
- Sociální obtíže - 20 %
Do konce roku 2024 bude Ministerstvo zdravotnictví testovat pilotní projekt „Hrajeme si s emocemi“ ve 50 předškolních zařízeních. Cílem je, aby děti v školce měly přístup k terapeutické hře ještě předtím, než se problémy zhorší.
Do roku 2027 se očekává, že 60 % českých terapeutických center bude terapii hrou mít jako standardní součást rané péče. A v některých centrech už teď experimentují s rozšířenou realitou - AR aplikacemi, které pomáhají dětem s autismem rozpoznávat emoce na obrazovce. Třeba když dítě vidí na tabletu obličej, který se mění - smutný, zlobivý, radostný - a musí ho pojmenovat. To je budoucnost - ale základ zůstává stejný: bezpečný vztah, hra a pochopení.
Co dělat, když si myslíte, že vaše dítě potřebuje terapii hrou
Nečekáte, až se to „přejde“. Neříkáte: „To je vývojová fáze.“ Pokud se dítě chová jinak než dřív - vyhýbá se kontaktu, často se rozčílí, nechce jít do školky, má noční můry, nebo se chová jako „ztracené dítě“ - je to signál.
První krok: najděte certifikovaného terapeuta. Zkontrolujte, zda má certifikát České asociace pro terapii hrou. Zeptejte se: „Jaký je váš přístup? Jak zapojujete rodiče?“
Nebojte se požádat o první konzultaci zdarma. Většina terapeutů ji nabízí. Je to šance zjistit, jestli se dítě s terapeutem „spojí“. Někdy stačí jedna hodina, abyste věděli: „Tohle je ten, kdo nám pomůže.“
Největší chyba? Čekat. Než se dítě zcela ztratí. Než se vás všichni ptají: „Proč je také taký zlobivý?“
Hra není jen hra. Je to cesta, kterou dítě samo volí, aby se naučilo žít s těžkými pocity. A vy? Vy jste jeho první terapeut. Stačí, když ho necháte hrát. A když ho sledujete s očima, která říkají: „Vidím tě. A já jsem tady.“
Je terapeutická hra vhodná pro děti s ADHD?
Terapeutická hra sama o sobě není nejúčinnější metoda pro děti s ADHD, protože jejich problémy jsou často spojeny s neurologickými rozdíly v pozornosti a impulsivitě. Nicméně, pokud je kombinována s neuropsychologickou korekcí - tedy specifickými pohybovými, smyslovými a strukturovanými cvičeními - může být velmi účinná. Výzkumy z Univerzity Karlovy ukazují, že děti s ADHD, které procházely kombinovanou terapií, dosáhly 54 % zlepšení v regulaci emocí. Hra jim pomáhá vyjádřit strach, frustraci nebo pocit neúspěchu, které často zůstávají neřešené v klasické KBT.
Můžu terapeutické hry dělat doma bez terapeuta?
Ano, ale s omezením. Domácí hry jako „Emoční kalendář“ nebo „Hra na rozhovor“ s hračkami jsou skvělým doplňkem, pokud dítě prochází profesionální terapií. Ale pokud dítě má závažné problémy - agresivitu, úzkost, trauma - domácí hry samy o sobě nestačí. Terapeut má nástroje, které neznáte: ví, jak reagovat na symbolické hry, jak interpretovat zážitky, které dítě v hře zprostředkovává, a jak vytvářet „opravnou zkušenost“. Bez toho můžete náhodně posílit nějaký problém. Pokud nechcete jít k terapeutovi, alespoň se poraďte s psychologem - i jedna konzultace může změnit to, jak hrajete doma.
Jak dlouho trvá terapie hrou?
Průměrně 20 až 30 sezení, každé 45-50 minut, tedy 5-7 měsíců. To je více než u kognitivně behaviorální terapie (KBT), která trvá 12-15 sezení. Proč? Protože terapie hrou pracuje na hlubší úrovni - nejen na chování, ale na emocionálním jádře. Dítě potřebuje čas, aby si vytvořilo bezpečný vztah s terapeutem, aby se odvážilo hrát ty nejtěžší příběhy a aby se naučilo, že emoce nejsou špatné. Některé děti ukáží zlepšení už po 6-8 sezeních, ale trvalý efekt se objevuje až po 20. Pokud po 15 sezeních nevidíte žádný pokrok, měli byste se zeptat: „Co se děje?“
Je terapie hrou vhodná pro děti od 3 let?
Ano, a to je jedna z jejích největších výhod. Terapeutická hra funguje u dětí od 3 let - a to je důležité, protože v tomto věku se objevují první známky úzkosti, agresivity nebo sociálního odstupu. Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je obvykle vhodná až od 8 let, protože vyžaduje schopnost mluvit o myšlenkách. Hra je přirozený jazyk dětí i v předškolním věku. Dítě, které se bojí spát, může přes hru představit, že „má v posteli draka“ - a terapeut mu pomůže „draka přeměnit na laskavého přítele“. To je věkem nezávislé - a to je moc.
Proč některé pojišťovny nehradí terapii hrou?
V Česku se terapie hrou dlouho považovala za „nekonvenční“ nebo „nestandardní“ metodu, i když je uznávaná Českou lékařskou komorou. Pojišťovny často hradí pouze „dokumentované“ metody, jako je KBT nebo rodinná terapie. Terapie hrou je ale v praxi často kombinována s těmito přístupy - a některé pojišťovny ji už zahrnují jako součást komplexní psychologické péče. Pokud máte možnost, vyžádejte si přehled svého pojištění. Některé z nich - jako například VZP nebo Dôvera - začínají uznávat terapii hrou v rámci 10 sezení ročně. Pokud se vám to zamítne, nevzdávejte to - žádejte o přezkoumání na základě uznání České lékařské komory.
Napsal Linda Rockafellow
Vše od autora: Linda Rockafellow