Skupinová terapie pro závislé: Jak vrstevnická podpora pomáhá překonat závislost

Skupinová terapie není jen další forma léčby závislosti. Je to prostor, kde lidé, kteří se cítí osamělí ve svém boji, najdou nejen poradce, ale i spolužáky na stejné cestě. Když někdo poprvé vstoupí do skupiny pro závislé, často se obává, že ho ostatní odsoudí. Ale brzy zjistí - tady nikdo neodsuzuje. Tady jen slyší. A to je právě to, co změní všechno.

Proč skupinová terapie funguje, kde individuální terapie selhala

Mnoho lidí začíná léčbu s individuální terapií. A často se zklamou. Proč? Protože závislost není jen problém jedné osoby. Je to choroba, která roste v izolaci, v tajnostech, v pocitu, že „to se stává jen mně“. Když se člověk dostane do skupiny, uvidí, že jeho příběh není jedinečný. Někdo jiný má stejnou noční paniku, stejnou závislost na alkoholu po rozvodu, stejný pocit, že „už to nezvládnu“.

Výzkumy potvrzují: u klientů se střední až pokročilou závislostí je skupinová terapie efektivnější než individuální. V terapeutických komunitách v Česku dosahují 65-80 % úspěšnosti v dlouhodobé abstinenci po roce. Ambulantní skupiny, které probíhají jednou nebo dvakrát týdně, mají úspěšnost kolem 40-60 %. Proč? Protože v skupině se lidé učí nejen od terapeuta, ale i od sebe navzájem. Když někdo řekne: „Já jsem taky dva roky píval každý večer a pak jsem se probudil na záchodě“, druhý si řekne: „To jsem já.“ A to je začátek změny.

Jak vypadá skupinové sezení - od prvního kroku po poslední slovo

Standardní skupina má 6 až 12 lidí. Sezení trvá 60 až 90 minut a probíhá jednou nebo dvakrát týdně. Není to volná diskuse. Je to strukturovaný proces. Terapeut neříká, co máte dělat. Spíš říká: „Co teď cítíte?“

První sezení je těžké. Většina mlčí. Druhé - někdo řekne: „Mám strach, že to zvládnu jen týden.“ Třetí - „Já jsem to zkoušel třikrát a vždycky jsem selhal.“ A pak přijde ten moment. Někdo z nich řekne: „A já jsem to zkoušel desetkrát. A dnes jsem 18 měsíců čistý.“ A všechno se změní. Vzduch se změní. Někdo začne plakat. Někdo se jen přitiskne k židli. A všichni vědí - tohle je pravda.

Není tu místo pro „výborné“ nebo „špatné“ klienty. Je tu místo pro lidi, kteří jsou připravení být upřímní. Terapeut neřeší všechno sám. Nechává skupinu reagovat. „Co jsi cítil, když ti ona řekla, že ti nevěří?“ „Co bys řekl tomu, kdo teď sedí tady a bojí se, že to zvládne jen týden?“

Co se děje v hlavě, když se lidé navzájem poslouchají

Vrstevnická podpora není jen „dostanu od někoho pohledku“. Je to hlubší. Je to přijetí. Je to vědomí, že tvoje chyby neznamenají, že jsi zlý. že tvoje bolest není něco, co bys měl skrývat. Když někdo řekne: „Já jsem všechno zničil, ale dnes jsem zase vstal a šel sem“, ostatní si říkají: „To jsem já. A já taky můžu.“

Výzkumy z roku 2017 ukazují, že klienti často uvádějí tři hlavní věci: naději, důvěru a pocit, že nejsou sami. Někdo z terapeutické komunity Adiktio řekl: „Skupina mi ukázala, že nejsem sám v tomhle problému, a to mi dalo sílu pokračovat.“ To není jen citát. To je výsledek. To je léčba.

Co se stane, když někdo v skupině „překáží“

Není to vždycky klidná hovorová skupina. Někdy je tu člověk, který přijde jen proto, aby se někoho snažil obviňovat. Někdy je tu ten, kdo se všem snaží připravit na to, že „tohle všechno je blbost“. Nebo ten, kdo je příliš agresivní, kdo vytváří napětí, které zablokuje ostatní.

Terapeut nemůže všechno řešit sám. Musí skupinu vést tak, aby tyto chování nezničily celý proces. Někdy se takový klient před skupinou setká s přímou, ale neútočnou konfrontací: „Když říkáš, že to všechno je blbost, co to dělá s námi, kteří tu přicházíme, aby jsme se vyléčili?“

Někteří lidé toto nezvládnou. A to je v pořádku. Některé skupiny vymezují pravidla: „Kdo přijde s agresí, přijde s návštěvou terapeuta.“ Některé zařízení vyžadují před skupinovou terapií jedno nebo dvě individuální sezení, aby se vyhodnotilo, zda je klient připravený.

Skupinová terapie vs. terapeutická komunita - co je lepší?

Je tu rozdíl mezi ambulantní skupinovou terapií a terapeutickou komunitou. Ambulantní skupina je jako „pravidelný návštěvník“ - přijdeš týdně, sedneš, promluvíš, odjedeš. Terapeutická komunita je jako „život“ - žiješ tam 6 až 12 měsíců, děláš práci, učíš se, spíš všichni spolu, spolu jíte, spolu řešíte problémy.

Terapeutické komunity dosahují vyšších výsledků - 65-80 % dlouhodobé abstinence. Ale vyžadují více času, více peněz, více odvahy. Ambulantní skupiny jsou přístupnější - můžeš pracovat, mít rodinu, ale stále dostávat podporu. Jejich úspěšnost je 40-60 %, což je stále výrazně lepší než žádná léčba.

Není jedna lepší než druhá. Je to jiný přístup pro jiné lidi. Kdo má těžkou závislost, ztratil práci, rodinu, domov - ten potřebuje komunitu. Kdo má stabilní život, ale potřebuje pomoc s udržením abstinence - ten potřebuje skupinu.

Nové trendy - když skupina přijde online nebo přes umění

Skupinová terapie se nemění jen v obsahu, ale i v podobě. V roce 2021 terapeutické centrum Adiktio zavedlo hybridní model - prezenční a online sezení. To umožnilo lidem z venkova, kteří neměli možnost cestovat, dostat se do terapie.

Taky se přidávají expresivní metody. Někdo nemůže říct, jak se cítí. Ale může nakreslit. Nebo tancovat. Nebo napsat básničku. Skupinová terapie uměním - kde lidé malují, dělají sochy, hrají scény - pomáhá vyjádřit to, co slova nezvládnou. Výzkum z roku 2017 ukazuje, že tyto metody pomáhají lidem zvykat si na přítomnost druhých, aniž by museli hned mluvit.

Vývoj směřuje k personalizaci. U závislosti na herních aplikacích nebo internetu není cílem vždycky úplná abstinence. Cílem je naučit se ovládat závislostní procesy. A to vyžaduje jiné nástroje. Skupinová terapie se přizpůsobuje - ne jen v obsahu, ale v cílech.

Co se stane po skupině? A proč to někdy selhává

Léčba nekončí, když skupina skončí. Největší chyba je předpokládat, že „po třech měsících už jsem v pořádku“. Relapsy se stávají, když lidé přestanou chodit na podpůrné skupiny. Proto moderní programy zahrnují „dlouhodobou péči“ - setkávání jednou za měsíc, „alumni skupiny“, telefonní kontakty.

Skupinová terapie nevyhodnocuje, kdo je „úspěšný“ a kdo „neúspěšný“. Vyjadřuje, že každý krok vpřed je důležitý. Někdo, kdo se vrátil k alkoholu po šesti měsících, ale pak znovu přišel, není „selhavší“. Je to člověk, který se nevzdal. A to je to, co skupina učí - neztrácet se.

Kdo skupinové terapii není vhodný?

Není to léčba pro každého. Není vhodná pro lidi s akutními psychotickými stavy, těžkými poruchami osobnosti nebo pro ty, kteří jsou ještě v počáteční fázi závislosti a nejsou připraveni přiznat problém. Pokud někdo říká: „Tohle není moje vina“, nebo „Já jsem jen vystavený“, pak ještě není připravený. Skupina potřebuje, aby člověk byl ochoten slyšet i to, co nechce slyšet.

Je to také náročná léčba. Vyžaduje čas, odvahu, trpělivost. Ale pokud se člověk rozhodne, že se chce změnit - pak je to jedna z nejsilnějších nástrojů, které máme.