Spolupráce s učiteli v dětské terapii: Jak sjednotit postupy ve škole

Proč spolupráce mezi učiteli a terapeuty vůbec funguje?

Učitelka v třídě vidí dítě každý den. Terapeut ho vidí jednou týdně. A co když se jejich přístupy liší? Dítě, které v terapii učíme klidně sedět a dýchat, se v třídě rozčílí kvůli přechodu mezi lekcemi. Nebo naopak - terapeut doporučí vizuální plán, ale učitel ho považuje za zbytečný způsob, jak „přetěžovat“ žáka. Tyto rozdíly nejsou jen náhodné. Jsou důsledkem toho, že spolupráce mezi školou a terapií není zavedená jako pravidlo - ale jako výjimka.

Podle průzkumu Národního ústavu pro vzdělávání z roku 2022 82 % učitelů chce spolupracovat, ale nemá čas. 63 % terapeutů říká, že jejich plány zůstávají na papíře, protože učitel neví, jak je použít. A dítě? Dítě se jen ztrácí mezi těmito dvěma světy.

Co se děje ve skutečnosti - příběhy z tříd

Markéta Nováková, učitelka z Brna, popisuje, jak se její třída změnila po šesti měsících spolupráce se školním psychologem: „První dva měsíce jsem si myslela, že to je jen další papírová zátěž. Pak jsme začali mít každý týden 15 minut na konzultaci - jen tak, mezi hodinami. A najednou jsme měli společný jazyk. Neříkali jsme si ‚chování‘, ale ‚příčiny chování‘.“

Na druhé straně je Jan Dvořák, učitel z Ostravy, který dostal od terapeuty 15stránkový plán pro autistického žáka. „Byl plný slov, která jsem nikdy neslyšel. Neříkalo se tam, co mám dělat v pondělí, ale jak podporovat ‚emocionální regulaci v sociálním kontextu‘. Co to znamená pro mě, když mám 28 dětí a jen 45 minut na přípravu?“

Tyto příběhy nejsou výjimky. Jsou pravidlem. A základní problém není v tom, že někdo je špatný. Je v tom, že nikdo neví, jak začít.

7 kroků, které opravdu fungují - ne teorie, ale praxe

Nejde o to, mít nejlepší plán. Jde o to, mít plán, který učitel dokáže použít. Ať už máte školního psychologa, speciálního pedagoga nebo externího terapeuta - funguje to jen takhle:

1. První rozhovor - ne 30 minut, ale 90. Všichni musí být tam: učitel, terapeut, rodiče a pokud je to možné, i dítě. Otázka není: „Co potřebuje dítě?“, ale: „Co můžeme dnes udělat společně?“
2. Stanovte 3-5 měřitelných cílů. Ne: „Chceme, aby se dítě lépe chovalo.“ Ale: „Chceme, aby dítě vystoupilo z třídy bez křiku až třikrát za týden.“ Ne: „Zlepšíme jeho čtení.“ Ale: „Zvýšíme počet správně přečtených slov z 12 na 20 za minutu do konce školního roku.“
3. Vyberte maximálně dvě techniky. Pokud máte plán na 12 technik, nevyužijete žádnou. Vyberte jen ty, které se dají dělat v třídě: vizuální kalendář, časový limit na odpověď, „pauza pro dech“ před reakcí, nebo jednoduchý systém bodů za klidnou reakci.
4. Konzultace každý týden - 15 minut. Ne čtvrtletní schůzky. Ne e-maile. Týdenní krátká konzultace mezi hodinami. Učitel říká: „Dnes to selhalo.“ Terapeut odpovídá: „Zkusme to takhle.“
5. Protokol - jednoduchý, jako seznam nákupu. Není potřeba Excel. Stačí papír nebo jednoduchá aplikace: „Dnes byl klidný?“ - ano/ne. „Vyšel z třídy?“ - ano/ne. „Zvládl přechod?“ - ano/ne. Sledujte jen to, co je vidět.
6. Rodiče - ne jako pozorovatelé, ale jako členové týmu. Jednou za měsíc - 20 minut. Ne „zpráva o chování“, ale „co jsme zjistili společně“. Co se děje doma? Co se děje ve škole? Co se mění?
7. Hodnocení každé čtvrtletí - ne jako kontrola, ale jako přizpůsobení. „Cíl jsme dosáhli?“ - ano. „Co se změnilo?“ - „Dítě teď vstává samo.“ „Co potřebujeme změnit?“ - „Nyní potřebuje podporu při psaní.“

Co se děje v českých školách - čísla, která nevidíte

Česká republika má 387 pedagogicko-psychologických poraden (PPP), které pokrývají všechny základní školy. To zní jako úspěch. Ale v Praze má jeden školní psycholog na starosti 150 dětí. Na venkově 500. A když je škola přetížená, spolupráce se zhroutí.

Podle Ministerstva školství z roku 2023 jen 45 % škol používá software pro sledování progresu. V Nizozemsku je to 89 %. V Česku stále většina plánů ještě chodí v papírové podobě. A když se někdo změní - učitel, terapeut, rodič - plán se ztratí.

Navíc: jen 28 % škol má učitele, kteří absolvovali školení o autizmu. Jen 35 % učitelů absolvovalo alespoň 10 hodin školení o komunikaci s psychologickými poradnami. A přesto se od nich očekává, že budou implementovat plány, které nechápou.

Největší chyba - když terapeut neví, jak funguje škola

Terapeut má návyk: „Začněme s diagnostikou.“ Učitel má návyk: „Začněme s vyučováním.“

Když terapeut řekne: „Dítě potřebuje 10 minut na přípravu na lekci“, učitel si řekne: „To nemáme.“ Když terapeut řekne: „Nechte ho odpovídat jen v písemné podobě“, učitel si řekne: „To je narušení rovnosti.“

Řešení není v tom, aby terapeut přešel na školní jazyk. Je v tom, aby učitel pochopil, že terapeut nechce „zvláštní zacházení“. Chce „stejnou šanci“.

Adlerovský přístup - který používá 92 % terapeutů - je tu klíčový: dítě potřebuje být součástí, být schopné, být důležité a mít odvahu být nedokonalé. Ne „být jiné“. Ne „být zvláštní“. Ale „být podporované“.

Co se mění - novinky od roku 2024 a 2025

Od 1. září 2024 je v Česku platná novelizace školského zákona, která umožňuje zavádět tzv. „terapeutické hodiny“ - speciální bloky v rozvrhu, kde se dítě může spolu s terapeutem a učitelem věnovat emocionálnímu nebo sociálnímu rozvoji. To je první krok k tomu, aby terapie nebyla „mimo školu“, ale „součástí školy“.

Od roku 2025 bude každá škola s více než 200 žáky povinna mít alespoň jednoho specializovaného pedagoga. To znamená, že většina škol už nebude muset záviset jen na externích poradnách.

A největší změna? Pilotní systém e-PLPP. Od roku 2022 se v 150 školách testuje elektronický systém, kde terapeut, učitel a rodič mohou v reálném čase sledovat progres dítěte. Výsledky? 83 % úspěšnost. To znamená, že plán už nezůstává na stole. Je živý.

Co dělat teď - když máte jen pár minut

Nemusíte čekat na změny ve škole. Můžete začít dnes:

• Zeptejte se učitele: „Co vám v tomto dítěti nejvíc překáží?“ Ne: „Co potřebuje?“ Ale: „Co vám to dělá těžké?“
• Navrhněte jednoduchý protokol: „Můžeme mít týdenní 15 minut? Stačí nám papír a tři otázky: Co se dělo dobře? Co selhalo? Co zkusíme příště?“
• Nezatěžujte učitele plány. Převeďte terapeutický plán na jednoduchou tabulku: „Když se dítě rozčílí, tak: 1) Přijdu k němu, 2) Řeknu: ‚Můžeme dýchat?‘, 3) Počkám 30 sekund.“
• Nezabírejte čas rodičům s výkladem. Zajímá je jen jedna věc: „Je moje dítě v bezpečí?“ Odpovězte jí: „Ano. A dnes jsme zjistili, že když mu dáte čas na přechod, nekřičí.“

Co se stane, když spolupráce nefunguje?

Nejsou to jen „problémy v třídě“. Jsou to ztracené roky života dítěte.

Podle výzkumu Ústavu pro informace ve vzdělávání z roku 2020, když spolupráce nefunguje, se počet případů šikany zvyšuje o 37 %. Akademické výsledky klesají o 28 %. Dítě se učí, že „někdo ho chce pomoci“, ale „nikdo to neumí udělat“.

A to je největší ztráta. Ne že dítě nezvládne čtení. Ale že se naučí, že svět je místo, kde pomáhání neznamená dělat to, co říkají.

Je to možné? Ano. Ale jen když se změní název.

Není to „spolupráce s učiteli“. Je to „společná péče o dítě“.

Nejsou to dva systémy - terapie a škola. Je to jeden systém, který má dvě ruce. A když jedna ruka neví, co dělá druhá - dítě ztrácí rovnováhu.

Už nejde o to, mít lepší plán. Jde o to, mít lepší komunikaci. A to začíná jednou otázkou: „Co můžeme dnes udělat společně?“