Co když se do terapeuta zamiluji? Přenos a protipřenos v psychoterapii

Co když se do terapeuta zamiluji? Tato otázka se objevuje v hlavách mnoha lidí, kteří procházejí psychoterapií. Možná jsi to zažil(a) taky: najednou si uvědomíš, že tě ten člověk, který sedí naproti tobě, přitahuje. Ne jen jako odborník, ale nějak… osobně. Cítíš, že bys ho chtěl(a) objímat, mluvit s ním o věcech, které neříkáš nikomu jinému, nebo naopak - že jsi na něj zlý, protože ti nedává to, co chceš. A pak se bojíš: je to pravda? Nebo jen nějaká bláznivá iluze?

Přenos není něco, co se stane jen tobě

Přenos je normální, přirozený a nevyhnutelný součást psychoterapie. Nejde o chybu, nejde o slabost a už vůbec ne o to, že bys byl(a) „nemocný“ nebo „zmatený“. Přenos je proces, kdy tvé minulé vztahy - často z dětství - se přenášejí na terapeuta. Třeba když jsi jako dítě potřeboval(a) lásku, kterou ti nikdo nedal, a teď si terapeut představuješ jako tu osobu, která konečně může tu lásku dát. Nebo když tě rodič vždycky kritizoval(a) a teď tě terapeut „zaměřuje“ na chyby, i když to vůbec neříká. Tvůj mozek prostě používá starý vzorec, který znáš, a přiřazuje ho k nové osobě.

Nejčastější forma přenosu je právě romantická. Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2020 ho zažilo 42,3 % klientů. To znamená, že skoro každý druhý člověk v terapii někdy zažije nějakou formu přitažlivosti k terapeutovi. A nejde jen o pocity. Přenos se projevuje i tím, že si představuješ, jak byste spolu žili, co byste dělali, nebo že se chceš vyhnout terapii, protože se bojíš, že tě terapeut nechce. Můžeš se cítit jako „nemocný“, ale ve skutečnosti jsi jen člověk, který se snaží přežít své minulosti - a terapeut je ten, kdo se dostal do role hlavní postavy v tomto vnitřním příběhu.

Protipřenos je terapeutova reakce - a to je důležité

Co se děje u terapeuta? Když ty přenášíš, on nebo ona reagují. To se jmenuje protipřenos. A to není jen „nějaká reakce“. Je to klíč. Když terapeut najednou cítí, že se chce vyhnout rozhovoru, že se mu stává nechutný, že se mu chce něco říct nebo naopak - že ho to všechno „příliš zaujímá“ - tak to není jeho „zlý výkon“. To je signál. Signál, že se v terapeutickém vztahu něco děje, co má spojitost s tím, co prožíváš ty.

Ve starší psychoanalýze se protipřenos považoval za chybu. Terapeut měl být „neutrální“, jako „prázdná obrazovka“. Dnes víme, že to není možné. Každý člověk má svou minulost, své zranění, své strachy. A když klient přenáší svůj strach na terapeuta, terapeut to může cítit jako vlastní útok, nechápání, nebo dokonce závislost. To je protipřenos. A když terapeut má dostatečný výcvik - a měl by mít - tak to neignoruje. Používá to jako mapu. Když se cítí podrážděný, když ho začne trápit, že „ten klient mě nechápe“, když ho zaujímá, že by měl „něco udělat“, aby ho „zachránil“ - to všechno je informace. Informace o tom, co se děje u tebe. Třeba ti někdo v dětství říkal, že „jsi příliš náročný“, a teď si představuješ, že terapeut tě taky považuje za náročného. A když terapeut začne cítit, že se chce „vyhnout“ - tak to je přesně ten stejný vzorec, který ty zažíváš.

Co se stane, když to řekneš?

Mnoho lidí se bojí říct terapeutovi: „Jsem do tebe zamilovaný.“ Nebo: „Myslím, že se do tebe zamiluji.“ Myslí si, že to bude nevhodné, že to zničí terapii, že se budou cítit hloupě. Ale právě to je ta nejlepší chvíle. Ne proto, že by se mělo „vyřešit“ zamilování, ale protože to je příležitost.

Skvělý terapeut ti neřekne: „To není pravda.“ Neřekne: „Neměl bys takhle cítit.“ Neřekne: „To se stává.“ A pak to zahodí. Skvělý terapeut ti řekne: „Děkuji, že jsi to řekl(a). To je důležité. Pojďme si to spolu projít.“ A pak se začne hledat: Kdo ti v dětství dělal, že jsi byl(a) „zvláštní“ nebo „příliš citlivý“? Kdy jsi poprvé cítil(a), že lásku musíš „zasloužit“? Co se stalo, když jsi někdy v minulosti cítil(a), že někdo tě „nechce“?

Příklad: Uživatel na českém fóru psal, že po třech měsících terapie se do své terapeutky zamiloval. Měl strach, že je to „nepřirozené“. Terapeutka mu odpověděla: „To je běžné. Můžeme si to spolu probrat. Nejde o to, jestli je to pravda - ale o to, co ti ten pocit říká o tobě.“ A to bylo všechno. Nebylo třeba nic řešit. Jen to bylo uznáno. A v dalších sezeních se začal ptát: Proč jsem si vždycky vybíral(a) lidi, kteří mi dělali, že jsem „příliš náročný“? A kde jsem se naučil(a), že lásku musím „získat“?

Co se stane, když terapeut nereaguje správně?

Není však každý terapeut připravený. A to je problém. Někteří terapeuti - zvláště ti, kteří nemají dostatečný výcvik - mohou reagovat špatně. Může se stát, že se vyhýbají této tématu, že se chovají chladně, že se snaží „zakrýt“ své pocity, nebo dokonce že se začnou chovat „příliš osobně“. To je nebezpečné. A není to jen „chyba“. Je to porušení etiky.

Etický kodex České psychologické společnosti v článku 12.3 jasně stanovuje: „Terapeut je povinen rozpoznávat a adekvátně zpracovávat přenosové a protipřenosové fenomény.“ To znamená: nemůžeš jen „přečkat“. Musíš to pochopit. A pokud terapeut neví, jak to udělat, je to jeho problém - ne tvůj.

Pokud jsi zažil(a), že terapeut reagoval nevhodně - že tě ignoroval, že se zlobil, že se chová „příliš teplě“ - neváhej hledat jiného. To není známka, že terapie nefunguje. To je známka, že terapeut potřebuje podporu. A ty máš právo na bezpečný prostor.

Proč je to důležité pro budoucnost terapie?

Přenos a protipřenos už nejsou jen „psychoanalytická kouzla“. Dnes se využívají i v kognitivně behaviorální terapii, v systémové terapii, v person-centrovaném přístupu. V roce 2023 byly aktualizovány standardy pro psychoterapeutické služby v ČR - a v nich je přenos a protipřenos uveden jako základní prvek každé terapie. Od 1. ledna 2023 je povinný kurz o přenosu a protipřenosu součástí výcviku každého certifikovaného psychoterapeuta v Česku. A v roce 2025 bude 100 % terapeutů tento kurz absolvovat.

Proč? Protože to funguje. Když se vztah mezi klientem a terapeutem stane místem, kde se může prožít to, co se dělo v minulosti - a když se to může propracovat - tak se mění. Ne jen „myslíš jinak“. Měníš se. Měníš svůj vztah k sobě. K lidem. K lásku. K závislosti. K strachu.

Prof. Jiří Raboch říká: „Budoucnost psychoterapie leží v integrovaném přístupu.“ To znamená: nejde o to, jestli jsi „psychoanalytik“ nebo „behaviorista“. Jde o to, jestli můžeš přijít do terapie, cítit to, co cítíš - a mít někoho, kdo ti pomůže to pochopit, ne zničit.

Co si pamatovat

• Přenos není chyba. Je to přirozená reakce na minulost.
• Nejde o to, jestli se do terapeuta „zamiluješ“ - ale o to, co ti ten pocit říká o tobě.
• Protipřenos je terapeutova reakce - a to je klíč k pochopení tvých problémů.
• Říct terapeutovi, že se do něj zamiluješ, není nevhodné. Je to nejlepší chvíle pro hlubokou práci.
• Terapeut musí být vzdělaný. Pokud neví, jak s přenosem pracovat, hledej jiného.
• Přenos a protipřenos nejsou jen „stará teorie“. Jsou základem moderní terapie - a fungují.

Nejde o to, jestli se do terapeuta zamiluješ. Jde o to, že tě to naučí, jak se vlastně miluješ. A jak si vlastně nikdy neumíš dát lásku. A to je právě to, co terapie chce - ne tě zamilovat. Ale pomoci ti se zamilovat do sebe.