Krizová intervence v psychoterapii: Jak probíhá první pomoc v psychické krizi

Krizová intervence není psychoterapie, ale to, co se stane, když psychická krize přijde bez varování. Když někdo po smrti blízkého, po nehodě nebo po sebevražedném pokusu přestane fungovat - neví, kde je, co dělat, jak dýchat. V tu chvíli nechce někdo dlouhé rozhovory o dětství. Chce, aby někdo byl tady, teď, a pomohl mu zůstat naživu.

Co je krizová intervence opravdu?

Krizová intervence je rychlá, cílená pomoc v okamžiku, kdy duševní stav člověka začíná kolabovat. Není to terapie, která se táhne měsíce. Je to záchranářský zásah - jako když vás někdo vytáhne z vody, než se potopíte. Cílem není vyřešit celý životní problém, ale zastavit rozpad. Zabránit tomu, aby akutní stres přešel v dlouhodobou poruchu, jako je PTSD.

Právě v prvních 24 až 72 hodinách po traumatické události je šance největší. Podle studií z Psychiatrické kliniky v Praze správně provedená krizová intervence předchází až 60 % vývoje posttraumatické stresové poruchy. Naopak, pokud se zasáhne příliš brzy, nebo nesprávně, může to zhoršit stav - až u 15 % lidí. Proto je klíčové, aby ji dělal někdo, kdo to umí.

Kdo může poskytovat krizovou intervenci?

Není to něco, co by mohl udělat kdokoli. I když se někdy setkáte s laiky, kteří prošli základním výcvikem, profesionální krizová intervence je výlučně práce odborníků. Psychologové, psychiatři, sociální pracovníci, pedagogové - ti, kteří absolvovali akreditovaný kurz podle vyhlášky č. 108/2006 Sb. Ten trvá minimálně 120 hodin teorie a 40 hodin praxe pod dohledem zkušeného interventa.

V Brně, kde žiji, je třeba vědět, že ne každý psycholog je automaticky krizový intervenť. Někteří se specializují na dlouhodobou terapii, jiní na rodinné poradenství. Krizová intervence je jiná profese - s jiným nátlakem, jiným tempem, jiným cílem. A není potřeba žádanka od lékaře. Když vás něco zmátl, můžete jít přímo do krizového centra.

Jak probíhá první pomoc v krizi?

První sezení trvá obvykle 50 minut. A není to rozhovor. Je to přesně vymezený proces.

1. Bezpečnost je první. Zkontroluje se, jestli klient neohrožuje sebe nebo druhé. Pokud ano, okamžitě se zapojí lékař nebo policie. Nejde o etiku - jde o život.
2. Empatie, ne řešení. Intervent neříká „Všechno bude dobré“. Říká: „To zní strašně. Jak to prožíváte?“ Tady nejde o rady. Jde o to, aby člověk pocítil, že ho někdo slyší - bez soudů, bez rychlých odpovědí.
3. Co je právě teď problém? V krizi se lidé cítí ztracení. Intervent pomáhá najít jeden konkrétní bod - třeba „nemůžu spát“, „mám pocit, že se chci zabil“, „nevím, jak říct dětem, že tatínek je mrtvý“. Z toho se začíná.
4. Praktické kroky. Co můžete udělat hned teď? Třeba zavolat blízkého, zavřít oči a dýchat pomalu, zavolat na linku, jít do nemocnice. Nejde o velké plány. Jde o jeden krok, který znamená, že jste ještě živý.
5. Kontrakt a plán. „Budeme se znovu vidět?“ - tato otázka se často neříká, ale je v každém sezení. Intervent vytvoří s klientem jasný plán: „Zítra v 15:00 zavolej na linku 116 123. Pokud se ti bude ještě chtít zabil, zavolej na mě. Pokud se ti bude chtít jít spát, zavolej na někoho, koho znáš.“

Toto je všechno. Nejde o hluboké analýzy. Nejde o výklady. Jde o to, aby člověk nezůstal sám v tom, co ho rozdrtilo.

Kde najít pomoc?

V Česku je 37 registrovaných krizových center. Většina z nich - 22 - je v Praze. Ve zbylých 15 regionech je to těžší. To je jeden z největších problémů. V Brně je krizové centrum na Adicare, v Ostravě v Diakonii, v Plzni v krizovém týmu nemocnice. Ale co větší obce? Co v Malé Chyšce? Tam často není nikdo.

Proto je největší pomocí Krizová linka 116 123. Bezplatná, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, bez ohledu na věk. Voláte, mluvíte, nebo jen pláčete - a někdo vás slyší. Je to telefon, ale také chat, videohovor, e-mail. Od ledna 2023 se linka rozšiřuje do digitálních forem - a to je klíčový krok. Mnoho lidí, kteří se neodváží jít do centra, se rozhodne zavolat v půlnoci, když je všechno ticho.

Podle průzkumu Adicare z roku 2022 82 % lidí, kteří prožili krizovou intervenci, hlásilo výrazné zlepšení během 48 hodin. Jeden z komentářů na českém Redditu říká: „Po sebevražedném pokusu mi krizová intervence zachránila život. Za tři dny jsem znovu mohl dýchat.“

Co se stane poté?

Krizová intervence není konec. Je to začátek. Většina lidí, kteří ji prožili, potřebuje další pomoc - ale ne vždy psychoterapii. Někdo potřebuje jen několik sezení s poradcem, někdo rodinnou terapii, někdo jen podporu skupiny. Někdo nechce nic. A to je také v pořádku.

Je důležité vědět: krizová intervence neznamená, že jste „blázen“. Neznamená, že jste „slabý“. Znamená to, že jste člověk, který přežil něco, co by mělo někoho zlomit. A vy jste se nezlomil. Vy jste zavolal.

Proč je to tak důležité?

Většina lidí v krizi nevolá na lékaře. Nechodí do psychiatrického oddělení. Neříká to nikomu. Místo toho se zavřou, ztratí spánek, začnou pít, přestanou pracovat, nebo se pokusí o sebevraždu. A když se to stane, je už pozdě.

Krizová intervence je předchůdce této katastrofy. Je to ten poslední krok, který může zastavit pád. A když se podaří, když se někdo zachrání - nejen život, ale i důvěra ve svět - je to jedna z největších věcí, které v psychologii existují.

Do roku 2025 má být každá okresní nemocnice v Česku vybavena vlastním krizovým týmem. To je velký krok. Ale zatím to je jen plán. Zatím je potřeba, abychom věděli, že pomoc existuje. A že ji můžeme požádat - i když se nám zdá, že je to příliš pozdě. Není to příliš pozdě. Nikdy není příliš pozdě, když někdo stále dýcha.

Co dělat, když někdo potřebuje pomoc?

Nechte ho nechat plakat. Neříkejte „Bude to lepší“. Neříkejte „Měj se silný“. Řekněte: „Jsem tady.“

Navrhněte mu, aby zavolal na 116 123. Nebo ho doprovodte do krizového centra. Pokud je v nebezpečí, zavolejte 112. Nečekejte, až se „samotně uklidní“. V krizi se člověk neuklidní - potřebuje pomoc.

Nezapomeňte: nejste odpovědní za jeho léčbu. Jen jste ten, kdo ho neopustil. A to stačí. Někdy to je všechno, co je potřeba.