Psychoterapie a náboženství: Jak respektovat víru a spiritualitu v terapeutickém procesu

Stojíte v terapeutické místnosti, hledíte do očí klientovi, který říká: „Můj Bohu se nevěří, ale já ho stále hledám.“ Co teď? Můžete to ignorovat? Můžete ho přesvědčit, že to je jen psychický způsob, jak uniknout bolesti? Nebo byste měli vyslechnout, co za tím skrývá? V České republice se tato otázka už není jen teoretická - psychoterapie a náboženství se dotýkají každý den, a to často v tichosti, za zavřenými dveřmi.

Co je psychoterapie, a kde začíná duchovní dimenze?

Psychoterapie není jen „hovor o problémech“. Je to vědomá, strukturovaná a vědecky podložená interakce mezi terapeutem a klientem, zaměřená na změnu myšlení, emocí a chování. Podle Jana Vymětala a jeho kolegů z roku 2004 je jejím cílem řešit psychické, psychosociální i psychosomatické obtíže. Ale co když tyto obtíže vycházejí z toho, že klient cítí, že jeho víra ho opustila? Nebo že se cítí trestán za to, že nevěří? Nebo že se snaží najít smysl v životě, když mu všechny vědecké vysvětlení nestačí?

Tady začíná duchovní dimenze. A ne, není to něco, co by mělo být „venku“ z terapie. Mnoho klientů přináší do místnosti své modlitby, snění o záchráně, pocit viny za to, že „nejsou dost dobré pro Boha“, nebo strach, že jejich duše je ztracena. A tyto témata nejsou jen „obal“ k hlavnímu problému - jsou jeho jádrem.

Freud a jeho nesprávné představy

Původně se psychoterapie vyvíjela jako protipól náboženství. Sigmund Freud považoval víru za „kolektivní neurózu“. V knize „Budoucnost jedné iluze“ z roku 1927 napsal, že náboženství je iluze, kterou lidé vymysleli, aby se uklidnili před smrtí a nejistotou. Tento přístup dlouho dominoval. Terapeuti se učili, že náboženství je „překážka“ k zdravému myšlení.

Ale dnes už to tak není. Výzkumy z České republiky ukazují, že 78 % terapeutů potvrzuje, že jejich klienti přinášejí do terapie náboženská a spirituální témata. A 63 % terapeutů se cítí připraveno je řešit. To není náhoda. Je to reakce na skutečnost: lidé nejsou jen „symptomy“ v klasifikaci DSM. Jsou bytosti, které hledají smysl - a tohle hledání se nesmí ignorovat.

Tři způsoby, jak terapeut reaguje na víru

Podle výzkumu O. Pechové z roku 2011 existují tři hlavní přístupy terapeutů k duchovním tématům:

• Ignorování (12 %): „To není téma pro terapii.“ Tito terapeuti se snaží být „neutrální“, ale často vlastně odrážejí sekulární předsudky. Klient se cítí, že jeho nejhlubší otázky nejsou důležité.
• Odkazování k náboženským autoritám (31 %): „Jděte ke knězi.“ Tento přístup je pohodlný, ale nebezpečný. Terapeut předává odpovědnost - a tím ztrácí možnost pomoci klientovi, jak svou víru pochopit, zkontrolovat, nebo přeformulovat.
• Integrace do terapeutického procesu (57 %): Toto je dnes nejčastější přístup. Terapeut nezakazuje, neodporuje, nevnuce. Zajímá se. Ptá se. „Co to pro tebe znamená?“ „Kdy jsi to poprvé cítil?“ „Co by se stalo, kdyby to nebylo pravda?“

Integrace neznamená, že terapeut musí věřit to samé. Znamená, že respektuje, že to pro klienta je reálné. A reálné věci mají vliv na duševní zdraví.

Zdravá a nezdravá spiritualita

Není všechna víra stejná. Jiří Motl, autor článku v časopise Dingir, rozlišuje mezi zdravou a nezdravou spiritualitou. Zdravá spiritualita posiluje: dává smysl, umožňuje odpustit, umožňuje být vztahem s jinými. Nezdravá spiritualita je nástroj utrpení: „Jsem hříšný, protože jsem se zlobil.“ „Bohové mě trestají za to, že jsem se rozvedl.“ „Nemůžu být šťastný, protože to není křesťanské.“

Takové myšlenky nejsou jen „náboženské“ - jsou psychologické. A mohou vést k úzkosti, depresi, pocitu viny, izolaci. Psychoterapie nemá za úkol „odstranit víru“. Má za úkol pomoci klientovi rozpoznat, kde jeho víra pomáhá, a kde ho ničí.

Terapeut s vlastní vírou: konflikt nebo bohatství?

Co když terapeut sám víří? Výzkum BM Grunta ukazuje, že 45 % křesťanských terapeutů se cítí rozpolceno. Cítí, že jejich víra může ovlivnit jejich neutralitu. A má to pravdu. Ale ne proto, že by víra byla nebezpečná. Protože nevěřící terapeut může být stejně vynucující - jen jiným způsobem.

Pravý problém není víra. Je to nevědomá předsudky. Křesťanský terapeut, který věří, že „všichni lidé musí přijmout Krista“, může být stejně škodlivý jako ateistický terapeut, který říká: „To je jen iluze.“

Pravý přístup je jiný: terapeut musí znát své vlastní vírové výzvy. Musí si odpovědět na otázku: „Co kdyby mé věření bylo nesprávné?“ A pak teprve může vstoupit do terapie s otevřeností - ne s nátlakem.

Co se děje v České republice?

Česká republika je jedním z nejsekulárnějších států v Evropě. Přes 70 % obyvatel se hlásí k nevěřícím. Ale i tady se duchovní potřeby nevytrácí - jen se mění. Lidé nechodí do kostelů, ale hledají smysl v meditaci, v přírodě, v umění, v vztazích.

Podle dat České komory psychologů z roku 2023: 28 % registrovaných psychoterapeutů pracuje s duchovními tématy. A to je růst z 15 % v roce 2015 na 37 % v roce 2023. To není náhoda. Je to odpověď na potřebu.

Univerzita Palackého v Olomouci pořádá konference na téma „Psychoterapie a spirituality“ už od roku 2010. Univerzita Karlova od roku 2024 nabízí volitelný kurz „Spiritualita v psychoterapii“. V Gestalt Praha se pořádají workshopy, kde terapeuti učí, jak přístupovat k tématům, které se nevejdou do žádného diagnostického kódu.

Když klient řekne: „Bohův mě nechává“

Představte si: klient, 42 let, rozvedený, ztratil práci, matka zemřela. Říká: „Bohův mě nechává. Nebo mě nevidí. Nebo mě nenávidí.“

Co odpovědět?

Nemůžete říct: „To je jen depresivní myšlenka.“

Nemůžete říct: „Jděte ke knězi.“

Co můžete?

• Přijmout to jako pravdu - pro něj.
• Zeptat se: „Co to znamená, že tě Bohův nechává?“
• Zjistit: „Kdy jsi poprvé cítil, že tě někdo opustil?“
• Pomoci mu spojit toto pocity s jeho dětstvím - možná s rodiči, kteří mu říkali, že „nemáš právo být šťastný“.

Nejde o to, zda Bůh existuje. Jde o to, jaký vliv má myšlenka „Bůh mě opustil“ na jeho život. A ta myšlenka je skutečná. A bolestná. A může být změněna - v terapii, bez toho, aby jste museli něco věřit.

Co terapeut může dělat - a co nemůže

• Může: Vyslechnout, pochopit, připravit prostor, položit otázky, pomoci spojit víru s minulými zkušenostmi, rozpoznat nezdravé výzvy.
• Nemůže: Vnucovat svou víru, přesvědčovat, že „všechna víra je iluze“, převádět terapii na kázání, předávat odpovědnost náboženským institucím.

Respekt znamená: „Nechávám tě, abys s tím pracoval.“ Ne: „Myslím, že to je špatně.“

Budoucnost: když terapie a víra spolu hovoří

V roce 2022 byla zahájena iniciativa „Dialog mezi terapií a vírou“ od České společnosti pro pastorační psychologii. Cílem je vytvořit společné standardy. Ne pro to, aby terapeuti byli teologové. Ale aby věděli, kdy předat klienta duchovnímu poradci. A kdy zůstat s ním.

Budoucnost není v tom, že psychoterapie nahradí náboženství. Je v tom, že se naučí hovořit s ním. A že klienti nebudou muset volit mezi duševním zdravím a věrou - ale najít cestu, kde obě mohou být v souladu.

Psychoterapie už není jen léčba nemocí. Je to cesta k sobě. A kdo ví, co to znamená - ten, kdo se snaží najít smysl, i když ho nikdo jiný nevidí.