Nahrávání psychoterapie: Co je povoleno, co je zakázáno a proč to vůbec děláte

When working with nahrávání psychoterapie, proces, při kterém se zaznamenává hovor mezi terapeutem a klientem za účelem vzdělávání, kontroly kvality nebo osobního využití. Also known as záznam terapeutického sezení, it is not just a technical act—it’s a legal and ethical boundary that can make or break trust in therapy. V České republice je to striktně regulováno GDPR, a nejde jen o technické detaily. Jde o to, zda klient pocítí bezpečí, nebo se cítí jako laboratorní myš.

Nejčastější důvod, proč lidé chtějí nahrávat sezení, je připomenutí obsahu. Někdo si chce přehrát, co řekl terapeut, nebo si chce připomenout, jak se cítil v daném okamžiku. Jiní to dělají kvůli vzdělávání terapeutů – například pro supervizi nebo školení studentů. Ale všechny tyto důvody mají jednu společnou podmínku: souhlas klienta. Bez něj je nahrávání nejen neetické, ale i trestné. Podle GDPR je každý záznam osobních údajů – a i když jste terapeut, nejste soudce, kdo rozhoduje, co je „důležité“. Klient má právo říct „ne“ – a to bez vysvětlování.

Co se stane, když klient souhlasí? Pak musíte mít jasný dokumentovaný proces. To znamená: kdo má přístup k nahrávání, jak dlouho se uchovává, kde je uloženo, a jak se bezpečně smaže. Většina terapeutů používá šifrované servery, nikoli telefon nebo oblíbený cloudový disk. A pokud se rozhodnete nahrávat pro supervizi, musíte klienta informovat, že se jeho hlas a obsah sdílí s dalšími odborníky – a musí to schválit písemně. Žádné „ale to je jen pro vnitřní potřebu“ – to není argument. GDPR nezná výjimky.

Je nahrávání vůbec potřeba? Většina terapeutů v Česku to dělá jen výjimečně – a většinou jen pro případ, že klient požádá o přehrávání. Proč? Protože terapie funguje na důvěře. A když klient ví, že se něco zaznamenává, i když je to pro jeho vlastní užitek, může se začít omezovat. Může mluvit opatrněji, může se vyhýbat citlivým tématům. A to je přesně to, co terapie nemá dělat.

Některé metody, jako je například holotropní dýchání nebo taneční terapie, se vůbec nedají nahrávat – a to je dobré. Tyto formy terapie fungují právě proto, že jsou přítomné, neopakovatelné a nezaznamenané. Pokud byste nahrávali každé sezení, ztrácíte podstatu. Terapie není přednáška, kterou si můžete přehrát později. Je to živý proces, který se odehrává v tomto okamžiku – a jen tam má sílu.

Co tedy dělat? Pokud chcete nahrávat – nechte to na klientovi. Zeptejte se: „Chcete, abychom si sezení nahráli, abyste si ho mohli přehrát později?“ A pak buďte připraveni přijmout odpověď „ne“ bez jakéhokoli tlaku. Pokud klient souhlasí – vždycky mu dejte možnost záznam smazat kdykoliv. A pokud jste terapeut, který si nahrává sezení pro vlastní výuku – nechte to na záznamu, který neobsahuje žádné identifikovatelné informace. Hlas, jméno, místo, konkrétní slova – všechno to je osobní údaj. A osobní údaje se nezaznamenávají jen proto, že je to pohodlné.

V této kolekci najdete příběhy o tom, jak se lidé vypořádávají s emocemi, traumaty a vztahy – ale žádný z nich neobsahuje nahrávání. A to je správně. Terapie není o tom, jak moc dokážete zachytit slova. Je o tom, jak dobře dokážete být přítomný, když se něco děje. A to se nedá nahrát. Ale můžete si pamatovat. A učit se. A měnit se. S každým klientem. Znovu a znovu.