Transpersonální přístupy: Jak bezpečně pracovat s rozšířenými stavy vědomí v terapii

Co když se během terapie člověk najednou cítí jako by se vrátil do svého vlastního porodu, nebo zažíval spojení s něčím větším - třeba s celým vesmírem? To není sci-fi. To je běžný zážitek v transpersonální terapii. Ačkoliv se tento přístup často setkává s podezřením, stále více lidí hledá v něm cestu k hlubokému uzdravení - nejen duše, ale i těla a mysli.

Co je vlastně transpersonální terapie?

Transpersonální terapie není jen jiný způsob, jak si promluvit o problémech. Je to cesta, která překračuje hranice běžného „já“. Zatímco klasická psychoterapie se zaměřuje na osobní historii, traumata nebo chování, transpersonální přístup se ptá: Co je za tím? Co se děje, když ego přestane být centrem zkušenosti?

Tento směr vznikl v 70. letech 20. století jako reakce na omezení psychoanalýzy a behaviorismu. Jeho hlavními tvůrci byli Stanislav Grof, Christina Grofová, Abraham Maslow a Ken Wilber. Grof, český původem, ale žijící v USA, se stal klíčovou postavou - nejen díky svým teoriím, ale i praktickým metodám, které dodnes používají terapeuté po celém světě.

Transpersonální psychologie se nazývá „čtvrtou silou“ psychologie - po psychoanalýze, behaviorismu a humanistické psychologii. Její základní myšlenka je jednoduchá: lidská zkušenost nekončí u osobní identity. Může se rozšířit do oblastí, které se dříve považovaly za mystické, spirituální nebo dokonce parapsychologické.

Rozšířené stavy vědomí - ne jen „bláznovství“

Co znamená „rozšířený stav vědomí“? Je to stav, kdy člověk přestává vnímat sebe jako oddělenou entitu. Může zažít:

• prožitky z minulých životů (podle některých klientů)
• režie svého vlastního porodu
• vnímání sebe jako součásti všeho živého
• komunikaci s „vyššími silami“ nebo archetypy
• hluboké pocity jednoty, lásky nebo bezpodmínečného přijetí

To zní jako něco z hororu nebo novověké mystiky. Ale v kontextu terapie to není „bláznovství“ - je to prožitek. A jak ukazuje praxe, mnozí lidé, kteří tyto stavy zažijí v bezpečném prostředí, poté zaznamenají trvalé změny: zmizí chronické úzkosti, zlepší se vztahy, přestanou se bát smrti, nebo najdou smysl, který jim dlouho chyběl.

Stanislav Grof tyto stavy nazývá holotropní - což znamená „směřující k celistvosti“. A právě tato celistvost je cílem. Nejde o to, abyste se „stali mystikem“. Jde o to, abyste se znovu spojili s tím, co jste vždycky byli - víc než jen vaše minulé zranění.

Techniky: Holotropní dýchání a jiné cesty

Když byly psychedelika jako LSD legální, Grof je používal jako klíč k těmto stavům. Po jejich zákazu v 70. letech musel najít jinou cestu. Vytvořil holotropní dýchání - techniku, která dnes patří k nejrozšířenějším nástrojům transpersonální terapie.

Co to je? Intenzivní, rytmické dýchání - hluboké, rychlé, bez pauz. Během 1-2 hodin se změní poměr kyslíku a oxidu uhličitého v krvi. To vede k fyzickým reakcím: třes, zvýšené tepy, barvy před očima, emoce, které jste dlouho potlačovali. A často - k hlubokým vnitřním prožitkům.

Nejde o to, abyste „něco viděli“. Jde o to, abyste připustili, co už vás trápí. Mnozí zažijí zážitky z dětství, které si nevzpomínali. Někteří cítí, jak se stávají zvířetem, nebo jak se proměňují v strom. To není metafora - je to prožitek. A v terapeutickém prostředí se s ním pracuje.

Kromě holotropního dýchání se používají i:

• meditace a mindfulness v hluboké formě
• binaurální vlny a zvukové stimuly
• tělesné práce - např. bioenergetika nebo soma
• vjemová deprivace - tma, ticho, izolace
• rituály, tanec, zpěv - z různých kultur

Žádná z těchto metod není „magická“. Všechny fungují jako klíče, které otevírají dveře do částí mysli, které běžně ignorujeme.

Bezpečnost - nejen slovo, ale praxe

Práce s rozšířenými stavy vědomí není pro každého. Když se někdo začne „vypínat“, může se ocitnout v intenzivním strachu, panice nebo zmateku. Proto není transpersonální terapie „zábava“. Je to profesionální praxe.

Bezpečný prostor znamená tři věci:

1. Přítomnost terapeuta - nikdy nejste sami. Terapeut neřeší, co se děje, ale je tam, aby vás udržel v těle, když se všechno rozpadá.
2. Prostředí - tichá místnost, měkké světlo, pohodlné podložky, zvuky přírody nebo jemná hudba. Nic, co by mohlo přerušit proces.
3. Příprava a následná integrace - před sesílkou se proberou očekávání, strachy, historie. Po sesílce se zážitek nezahodí. Věnuje se mu čas: kreslení, psaní, hovor, tělesné cvičení. Bez integrace se prožitek může stát zátěží.

Je to jako výstup na horu. Nepřijdeš, nasedneš na lanovku a vyjedeš na špičku. Přijdeš, připravíš se, vystoupíš, a pak musíš vědět, jak se vrátit dolů - a co si s tím, co jsi viděl, udělat.

Kritika a kontroverze - proč to všichni neberou vážně?

Transpersonální terapie není v Česku oficiálně uznávána. Mnoho akademiků ji považuje za pseudovědu. Stanislav Grof byl dvakrát oceněn cenou „Bludný balvan“ Českého klubu skeptiků Sisyfos - za „pseudovědeckou činnost“.

Proč? Protože tvrdí, že člověk může zažít minulé životy. Protože říká, že může komunikovat s božstvy. Protože používá techniky, které nejsou „vědecky ověřené“ podle standardů dvojitě zaslepených klinických studií.

Ale co když věda zatím neví, jak vysvětlit něco, co lidé zažívají?

Na začátku 20. století byla psychologie také považována za „nevědeckou“. Freud se snažil vysvětlit podvědomí - a lidé ho nazývali šíleným. Dnes to většina akademiků přijímá.

Podobně se dnes v USA mění pohled na psychedelika. FDA v roce 2020 schválila psilocybin jako „breakthrough therapy“ pro léčbu těžké depresivní poruchy. Výzkumy ukazují, že lidé po jedné sesílce s psilocybinem zažijí trvalé zlepšení - i když se jednalo o jedinou sezení.

Transpersonální terapie není o LSD nebo houbách. Je o tom, že lidská psychika má kapacitu, kterou věda ještě nechápe. A že někdy je potřeba přijmout, že některé cesty k uzdravení nejdou po lineární cestě „diagnóza-lék-vyléčení“.

Pro koho je to vhodné?

Transpersonální terapie není pro každého. Není to řešení pro ostré psychotické stavy, akutní depresi nebo těžkou anxiózu bez stabilizace.

Ale je vhodná pro:

• lidi, kteří cítí, že jim něco chybí - i když všechno „funguje“
• ty, kteří zažili ztrátu, smrt blízkého, nebo existenční krizi
• osoby, které se cítí odpojeny od sebe, od světa, od smyslu
• praktiky meditace nebo jiných spirituálních cest, kteří potřebují podporu při hlubokých prožitcích
• ty, kteří se cítí „příliš citliví“ a nevědí, co s tím

Nejde o „věření“. Jde o to, jestli jste ochotni přijmout, že vaše vědomí je víc než váš rozum. A že někdy je potřeba nechat se vést - ne rozumem, ale tělem, emocemi, intuicí.

Co se děje v Česku dnes?

V Česku není transpersonální terapie součástí systému zdravotní péče. Neexistují státní granty, nejsou vysokoškolské kurzy, nejsou zajištěny pojistky.

Ale existují terapeuté. Existují skupiny. Existují pracovny v Brně, Praze, Ostravě, kde se lidé scházejí - ne proto, že věří v mystiku, ale protože našli něco, co jim pomohlo, když všechno jiné selhalo.

Mgr. Michael Vančura, jeden z mála českých odborníků na tento obor, říká: „Transpersonální perspektiva není o tom, abyste se stali mystikem. Je o tom, abyste se stali celistvějšími.“

A to je přesně to, co mnozí hledají - ne vědu, ne teorii, ale zkušenost, která změní život.

Je to pro vás?

Pokud jste někdy cítili, že „něco chybí“, i když máte všechno - rodinu, práci, peníze - pak možná hledáte něco, co není v knihách. Něco, co nemůže vysvětlit žádný psychologický test.

Transpersonální terapie neřeší problémy. Ona je připravuje k tomu, aby je přestaly existovat. Nezakládá nové identity. Připouští, že ta, kterou máte, je jen částí něčeho většího.

Nejde o to, abyste „něco získali“. Jde o to, abyste se přestali bát ztratit to, co už nejste.