Návrat do práce po léčbě závislosti: Jak terapeutická podpora pomáhá přežít reintegraci

Práce není jen způsob, jak si vydělat na živobytí. Pro člověka, který právě ukončil léčbu závislosti, je práce otázkou přežití. Je to ta pevná půda, na které se může znovu postavit. Ale jak se dostat z léčebného zařízení do kanceláře, dílny nebo kuchyně, když tě všude očekává pohled, který říká: „To jsi byl ten, kdo se ztratil?“

Proč práce je klíč, a ne jen možnost

Podle dat Úřadu práce ČR z roku 2021 má osoba s historií drogové závislosti 73 % nižší šanci na zaměstnání než průměrný člověk. To není jen diskriminace - to je systémová bariéra. Lidé, kteří prošli léčbou, často nemají pracovní zkušenosti, nemají dopravní přístup, nemají důvěru v sebe sama. A když jim někdo řekne „přijď na pohovor“, neříká mu to nic, protože většina z nich nikdy neprošla žádným systémovým vzděláváním nebo tréninkem.

Práce jim dává strukturu. Dává jim důvod vstávat ráno. Dává jim pocit, že jsou něco víc než „bývalí závislí“. A to je ten rozdíl mezi přežitím a životem.

Co funguje - a co ne

Neexistuje jediný správný způsob, jak reintegrovat někoho do práce. Ale existují věci, které fungují - a věci, které jen zhoršují situaci.

Sananim a PREVENT 99 používají čtyři klíčové nástroje: pracovní poradenství, přímou finanční podporu (stravenky, MHD, nájem), jobkluby a párování se zaměstnavateli. A výsledky jsou reálné. Z 106 lidí, které podpořily v rámci projektu (Re)integrace do života, 41 nalezlo zaměstnání. To je téměř polovina. Ale co zbylých 65? Proč neuspěli?

Podle interních dat Sananim 42 % klientů program opustilo předčasně - ne proto, že se vrátili ke kouření nebo injekcím, ale protože se cítili ztracení, zneužívaní, nechápání. Někdo jim řekl: „Chodíš na pohovor.“ Ale neřekl jim, jak se na něj připravit. Někdo jim dal kupon na MHD, ale neřekl jim, kdy a kam jet. A když se zpozdili, nikdo jim neřekl: „To je v pořádku, zkusíme to znovu.“

Na druhé straně je Café Therapy. Toto sociální podnikání funguje jinak. Zde nejsou sankce za absenci. Zde se neptají: „Kdy jsi posledníkrát užíval?“ Zde se ptají: „Jak se ti dnes daří?“

Manažerka Janašková z Café Therapy říká: „Jinde by měli problém třeba kvůli počátečním absencím, u nám jim vysvětlujeme, že do zaměstnání je třeba chodit včas, ovšem nehrozí jim za to trest.“

A to je ta podstata. Nepotřebujete víc pravidel. Potřebujete víc lidi, kteří vás neosudí.

Co potřebujete, když se vracíte

Když jste v léčbě, máte plán. Když vycházíte ven, plán zmizí. A najednou jste sami.

Podle PREVENT 99 je prvních 3 měsíců po léčbě nejnebezpečnější doba. 68 % lidí hlásí vysoké riziko návratu k užívání. Proč? Protože nemají, kde bydlí. Nemají, kam jít. Nemají, kdo by je podpořil. A největší strach? Strach z toho, že se nikdo nechce s nimi bavit.

První věc, kterou potřebujete: stabilní bydlení. Bez něj není žádná práce. Bez něj není žádná jistota. A bez jistoty není žádná odvaha.

Druhá věc: finanční bezpečnost. Stravenky, MHD kupon, pomoc s nájmem - to není dárek. To je základní podpora. Podle analýzy Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2022 jsou programy s finanční podporou o 27 % úspěšnější v udržení zaměstnání po 6 měsících.

Třetí věc: práce, která nevyžaduje okamžitou dokonalost. Lidé potřebují čas. Čas naučit se, jak se chodí na práci. Čas naučit se, jak se komunikuje s kolegy. Čas naučit se, že nejsou „špatní“ jen proto, že někdy dříve zneužívali. Čas potřebují. A nejen 3 měsíce. Potřebují 12-18 měsíců.

Podle dat Café Therapy je šance na trvalou reintegraci o 35 % vyšší, pokud je podpora delší než 6 měsíců. A to není luxus. To je nutnost.

Kdo to dělá - a proč to tak těžko funguje

V Česku je 147 organizací, které se zabývají reintegrací po závislosti. Mají celkový roční rozpočet 385 milionů Kč. Z toho 68 % pochází z veřejných zdrojů. To zní jako dost. Ale když to rozložíte na jednotlivé osoby, zjistíte, že na jednoho klienta připadá průměrně 3 600 Kč ročně.

Co to znamená? Znamená to, že poradce má 20 klientů. A nemá čas. Nemá energii. Nemá peníze na cestovné. A někdy ani na vlastní obědy.

Průměrný plat pracovníka v těchto programech je 32 500 Kč. A 41 % z nich opouští práci do dvou let z vyhoření. Kdo by to nechápal? Když každý den řešíte životy lidí, kteří se vrací z popela, a nikdo vám neříká „děkuji“, ale jen „proč to nezvládáte?“

A přesto - lidé to dělají. Protože věří. Věří, že práce může změnit život. Věří, že někdo se může vrátit. Věří, že někdo se může znovu narodit.

Co můžete dělat - jako klient, jako zaměstnavatel, jako společnost

Nejde jen o to, aby organizace dělaly svou práci. Jde o to, aby celá společnost změnila přístup.

Pro klienty: Neváhejte požádat o podporu. Nejste „případ“. Jste člověk, který se snaží. Jobkluby, poradci, kupon na MHD - to nejsou dáry. To jsou nástroje. Používejte je. A nevzdávejte se, když vás někdo zklame. To není vaše chyba.

Pro zaměstnavatele: Zvažte, jestli byste mohli nabídnout místo v chráněném zaměstnání. Neříkám, že to musíte dělat. Ale když to uděláte, nejste jen zaměstnavatel. Jste člověk, který dal šanci. A ta šance se vrátí - v podobě věrnosti, pracovního etosu, příběhů, které inspirovaly celý tým.

Pro společnost: Podpořte sociální podniky. Kupujte kávu v Café Therapy. Zajímejte se o to, kdo vaše jídlo připravuje. Ptejte se. A nechte se překvapit. Když se lidé naučí, že „bývalý závislý“ může být skvělý kuchař, řidič, pomocník, pak se změní i náš pohled na sebe.

Největší překážka není droga - je strach

Doc. Smíšek z Univerzity Karlovy říká, že 45 % lidí opouští reintegrační programy kvůli psychologickým následkům stigmatizace. To znamená, že většina lidí neodchází kvůli návratu k užívání. Odcházejí, protože se cítí odsouzení.

Stigmatizace není jen slovo. Je to pohled, který vás sleduje, když vstupujete do kanceláře. Je to ticho, které se rozšíří, když se zmíníte o minulosti. Je to otázka: „A co teď?“

Práce, která vás přijme bez podmínek, je největší lék. Ne lék na závislost. Lék na samotu. Lék na vlastní nenávist. Lék na to, že si myslíte, že jste ztracený.

Martin N. po ukončení léčby v roce 2020 prošel programem Sananim. Dnes pracuje jako kuchař v Café Therapy už 28 měsíců. Říká: „Když jsem začal, nevěřil jsem, že bych někdy mohl chodit každý den. Dnes to je moje normální den. A když někdo řekne: ‚Ty jsi byl závislý?‘ - odpovím: ‚Ano. A dnes jsem kuchař.‘“

To je návrat. To je reintegrace. A to je to, co potřebujeme víc - nejen programy. Ale příběhy, které nám připomínají: každý si může znovu zasloužit život.